K našemu velkému překvapení jsem porodila dvojčata. Po půl roce manžel neunesl starost o dvě uplakané dcery a utekl.

Sice jsem měla břicho jako sud a sotva chodila, ale jinak jsem celé těhotenství zvládala dobře. Měsíc před termínem se mi císařským řezem narodily děti. K mému šoku dvě.

Po celou dobu v porodnici jsem přemýšlela nad systémem, se kterým zvládnu péči o dvě holčičky. Sice mi bylo už dvacet pět let, ale dvojčata mě pořádně vyděsila. Kojení, vaření, praní oblečení, uklízení. Moje strategie byla jasná: nezbláznit se a nezhroutit.

Každý den jsme měly stejný režim a já doufala, že jednoho dne mi to děti vrátí tím, že nebudou vzdorovat a budou vědět, kdy je čas jít spát, jíst nebo si hrát. To byla teorie. Hned po příchodu z porodnice jsem si měla koupit špunty do uší.

Vůbec mi nedošlo, že mě čekají měsíce plné dětského pláče a křiku. V podstatě jsem nespala. Neustále minimálně jedna holčička plakala a dožadovala se buď jídla, nebo náruče.

Sbalil si věci a odešel

Moc mi pomáhala maminka, která se každý den stavila a donesla buď jídlo, nebo mi pomohla s dětmi. I manžel se po práci hodně zapojoval. Jenže byl měsíc od měsíce stále podrážděnější a uzavřenější do sebe. Přiznám se, že i já občas propadala pocitu zoufalství.

Dcery trpěly na bolavá bříška, pak jim rostly zoubky a já nevěděla, co jsou dvě hodiny spánku v kuse. „Šárko, jsem srab. Promiň, já to nedávám. Já musím pryč, nebo se zblázním,“ balil si tašku David. „To nemyslíš vážně?! Ty opustíš mě i děti?

Já jsem tu s nimi celý den sama a v noci k nim vstávám. Já se zblázním, pokud odejdeš,“ stála jsem v šoku. Odešel. Myslela jsem si, že si David pár dní odpočine a vrátí se. Že to byl nějaký zkrat. Jenže uplynul měsíc, dva a najednou mi došlo, že David je srab.

Prostě zmizel. Na účet mi chodilo tolik peněz, že jsem je nedokázala utratit. Ale to nestačilo. David evidentně pracoval od rána do večera, ale to nenahradilo to, že mě nechal ve štychu. Za necelý rok mi zazvonil u dveří. Pustila jsem ho dál.

Pohrál si s dětmi, které ho vnímaly jako cizího člověka. Dcery nevěděly, že je to jejich otec. Potom je vyzvedla moje maminka a šly na procházku. A my měli čas si promluvit.

Mám mu odpustit?

David se mi neustále omlouval, že se zhroutil. Že svého činu lituje. Odjel pracovat do Německa a posílal nám skoro celou výplatu. Každý den na nás myslel a litoval svého činu. Dál už bez nás být nechce, a pokud jsem schopná mu odpustit, rád by se vrátil.

Měsíc se to ve mně pralo, zda se mám pokusit manželství zachránit, nakonec jsem tomu dala šanci. Kvůli dětem. David se nastěhoval zpět a mně trvalo přes půl roku, než jsem byla schopná mu odpustit natolik, že jsme se opět intimně sblížili.

A dalších pár měsíců mi trvalo, než se mi obnovila důvěra v naše manželství a přestala jsem být ostražitá.

Máme šťastné manželství

Dnes jsou naše dcery dospělé a mají vážné známosti. Dokonce se za pár měsíců staneme prarodiči. Od naší velké krize jsme už vše prožili společně a musím říct, že naše manželství hodnotím jako šťastné a pevné.

Každá fáze výchovy dcer byla náročná jiným způsobem, ale poslední roky jsme prakticky bez starostí a opravdu se i po letech máme moc rádi. Jsem ráda, že jsem tu druhou šanci našemu vztahu dala.

Šárka H. (57), Sušice