Husy byly mými oblíbenci na babiččině dvoře. Ráda jsem si s nimi hrála a ony za mnou chodily jako za mámou. Přijaly mě do své husí rodinky a jednou mi zachránily život.

Nechodila jsem v tu dobu ještě ani do školky, byly mi pouze čtyři roky a hlídala mě babička. Moje maminka musela chodit do práce, a já tak u babičky v domku na břehu potoka, který naší vesničkou protékal, trávila opravdu hodně času.

Ač jsem byla ještě malá, dobře si na tu dobu vzpomínám. Byla jsem u babičky ráda, protože byla hodná, spoustu věcí mi dovolila, měla navíc hodně zvířat, a mezi nimi také housata. Mé oblíbence.

Na zahradu

Ty žluté chomáčky neměly mámu, vylíhly se z vajec, která si babička odněkud přinesla a v kuchyni poblíž kamen je zahřívala. S velkým napětím jsem sledovala každý den, zda se už housata klubou ven.

A hned, jak se nějaké vylíhlo, babička ho dala do velké krabice, kde se jich postupně nahromadilo dvanáct. A pak přišla jejich velká chvíle, kdy je babička vypustila na zahradu. Já dostala proutek a musela je hlídat.

Jako jejich máma

Najednou jsem se cítila důležitá, housata, která neměla mámu, si mě oblíbila, a já je. Chodila za mnou pěkně v řadě a já pochodovala před nimi s proutkem v ruce.

Když jsem si sedla do trávy, posadila se housata kolem, láskyplně mě oždibávala svými zobáčky a cosi mi tiše štěbetala. Milovala jsem je, jenže čas běžel a housata bohužel nezůstala stejná, rostla rychle a brzy mě přerostla. Byly z nich velké a statné husy.

Mě ale dál považovaly za členku své rodiny. Byly mi vždy na blízku, poslouchaly mě, ale hlavně mě chránily. Viděla jsem mnohokrát na vlastní oči, jací to jsou hlídači.

Nikdo si na dvůr k babičce netroufl, dokonce i poštovní doručovatel se musel spasit útěkem, když nerozvážně vkročil za babiččinu branku s úmyslem doručit jí nějaký dopis. Na ty modřiny, které od našich hus utržil, dlouho se slzami v očích vzpomínal.

Nikdo neslyšel

Uběhly téměř tři roky a já už chodila do první třídy. Tehdy jsem se vracela sama ze školy, když se přede mnou objevil neznámý pán. Zastoupil mi cestu a já se zastavila. Na takovém místě, kam nebylo z nejbližších domů vidět.

Popadl mě za ruku a táhl mě do blízkého lesíka. Začala jsem křičet. Nikdo mě neslyšel. Tedy, někdo přece jen ano, moje husy, ač domek mé babičky stál ještě pěkný kus cesty odtud. Nevím, kde se tam tak rychle má husí rodinka vzala, ale najednou byly všude.

Už za letu útočily na toho člověka, který mi chtěl ublížit. Nezbylo mu, než mě pustit a utíkat. Husy ho pronásledovaly a já běžela domů. Tam jsem všechno řekla. Místní toho chlapíka hledali, ale bohužel nenašli.

Kdoví, zda mi moje drahé husy tehdy nezachránily život. Bez nich bych tu dnes možná nebyla. Navždy mi bude vrtat hlavou, jak se tam mohly tak rychle zjevit. Jako by tušily, co mi hrozí…

Irena (66), Klatovy