On pro ni udělá, co jí na očích vidí. Až donedávna byl pro ni ten nejlepší táta na světě. Najednou bylo všechno jinak.

Je to bájná lhářka. Jinak si to neumím vysvětlit. Synova milovaná holčička, hýčkaná a taky trochu rozmazlovaná, začala se svým otcem bojovat. Vymýšlela si neuvěřitelné věci a syn se musel stále jen bránit. Vyvracet sprosté lži.

Nemohl kvůli dluhům utrácet

Bylo mi ho líto, ale i když jsem se ho zastávala a přinášela důkazy o vnuččině nehorázném lhaní, nebylo to nic platné. Ocitl se v pozici viníka. Obžalovaného! Vše začalo úplně nevinně. Naše milovaná a všemi hýčkaná Olinka, chtěla opět nový mobilní telefon.

Tentokrát „jen“ za 25 tisíc. Prý ho její kamarádky už dávno mají a ona je jediná out. Jenže, můj syn, vždy ochotný jí vyhovět a opět ji o trochu víc rozmazlit, tentokrát nechtěl ani slyšet.

V práci se mu nevedlo, a dokonce musel propustit, ke své lítosti, jednoho zaměstnance. Provozoval malou autodílnu a nežilo se mu lehce. Nejhorší bylo, že mu dlužili dlouholetí zákazníci a on z nich nechtěl dluhy vymáhat po zlém. Úspory pomalu vzaly za své a situace byla čím dál horší.

Odsoudila i mě

Se snachou se nehádali. Naopak. Byla to ona, kdo mého syna utěšoval. A my s manželem jsme vypomohli i finančně. Ale vydat se z poslední koruny se nám taky nechtělo. Vždyť záruka, že se nám peníze vrátí, byla téměř nulová.

A do toho ta zpovykaná holka se svým vysněným mobilem! Nemohla přenést přes srdce, že se i ona bude muset uskromnit. Vůbec nechápala, jaké mají rodiče starosti. Začala trucovat, a dokonce nešla pár dnů do školy. Prý má modřinu, dostala od otce údajně facku!

Nebyla to samozřejmě pravda, nikdy by na ni nesáhl, ale vyprávějte to někomu. Cestou z nákupu mě dokonce oslovila babička vnuččiny kamarádky. Prý to slyšela, a co s tím jako budu dělat?

„Měla byste synovi domluvit. Něco takového je už dneska trestné!“ řekla mi rozhořčeně a ani mě nechtěla vyslechnout.

Měla ve škole ostudu

Domů jsem došla pěkně rozzuřená. Mladí bydleli hned naproti přes ulici, tak jsem si na ni došlápla. Ale ona jen tak pokrčila rameny. Jako že zbytečně vyvádím! Postupem času jsem se dozvěděla, že ji syn nejen údajně bije, ale zakazuje jí kroužky i televizi.

Nejhorší byla lež, kdy tvrdila, že nedostává ovoce, je prý drahé. Tak tohle už jsem nemohla nechat jen tak! Nakoupila jsem půl tašky mandarinek a jeden ananas. V době vyučování jsem zaklepala na její třídu a předala tašku učiteli.

Jako že si doma Olinka zapomněla svačinu. Měla ostudu, ale já jí to přála. Ať se chytne za nos!

Vymýšlela hlouposti

Domů přišla jako beránek. Asi se bála, že si svůj výlet do školy zopakuji. Ale ještě přece jen neměla dost a začala zase s tím telefonem. Tak jsem jí domluvila brigádu na mém bývalém pracovišti. Měla doplňovat zboží do regálů. Byla naštvaná, ale šla.

Tak moc ten telefon chtěla. Večer se vrátila jako zmlácená. Musela jsem se smát! „Jo, práce bolí, co? To si člověk rozmyslí, za co těžce vydělané peníze nakonec utratí!“ řekla jsem jí a podala jí čokoládu. To, aby nemohla říkat, že je o hladu.

Lačně ji popadla a celou snědla. Prý celý den nic nejedla, neměla čas. Potom se připlížila k večeři, a tak nějak podivně koukala. Viděla jsem na ní, že má něco za lubem.

Hloupý nápad

Bydlela totiž tou dobou na chvíli u mě, prý si s rodiči nerozumí. Ti asi byli rádi, že se dcerunky na chvíli zbavili. Bylo těch starostí už na ně moc. Mlčky jsem jí ukrojila svoji dobrou domácí pizzu a čekala, co z ní vyleze. A taky ano.

Chtěla jet na víkend ke kamarádce. Na chalupu, někam dost daleko. Vůbec se mi to nelíbilo. Tušila jsem opět nějaký podraz. „Nepojedeš, je ti teprve 15, tak kam bys sama jezdila,“ řekla jsem nekompromisně a ona se našpulila.

Prý jí to táta dovolil a jedou všichni, jen ona by nejela… Nevěřila jsem jí a šla se zeptat oné babičky, kterou jsem potkávala. O ničem nevěděla.

Úkol jsem splnila

Tak jsem ji zasvětila do nejnovější lži našich vnuček. Konečně mi uvěřila. „A víte co? Pustíme je a ubytujeme se někde nedaleko v penzionu. To pro ně bude dostatečný trest,“ navrhla a mně se její nápad zalíbil.

Bydlely jsme opravdu jen kousek a mohly jsme na mladé dohlížet i večer. Nic světoborného se nekonalo, dokonce s sebou neměly ani kluky. Vadila jim vlastně jen naše přítomnost. Hned po příjezdu nastoupila Olinka zase na tu brigádu, co jsem jí sjednala.

„A víš co, babi? Já už ten telefon vlastně ani nechci. Za vydělané peníze si koupím nějakou parádu, ta bude na mně víc vidět. Holky mi budou závidět!“ Stálo mě to trochu vymýšlení, ale svůj úkol jsem splnila. Chce to jen mít mládí pod kontrolou a nenechat se vydírat!

Barbora T. (65), Jihlava