Po smrti milovaného manžela pro mě život ztratil smysl. Neměla jsem už pro koho žít. Jedna cesta na poštu ale všechno změnila.
S mým milovaným Lubošem jsem se poznala kdysi dávno na jedné vesnické zábavě. Bylo mi čerstvých dvacet let a kamarádi mě pozvali, abych s nimi šla na pálení čarodějnic.
Zpočátku se mi nechtělo, nikdy jsem totiž nebyla úplně společenský typ, raději jsem si doma četla zamilované romány, ale nakonec mě přemluvili a já jsem slíbila, že aspoň na chvilku přijdu.
Nakonec jsem tam zůstala až do ranních hodin, a to jen kvůli Lubošovi, který tam byl se svojí partou. Hrál celý večer na kytaru, krásně zpíval a občas se zadíval mým směrem a usmál se na mě. A já jsem mu úsměvy oplácela.
Noční procházka
Krátce po půlnoci, když už „čarodějnice“ shořela, za mnou přišel a zeptal se mě, zda se s ním půjdu projít po náměstí, že mě pak doprovodí domů. Jeho pozvání mě moc potěšilo a souhlasila jsem.
Procházeli jsme se spolu skoro čtyři hodiny a jeden druhému se svěřovali se svými životy a plány do budoucna. Zjistili jsme, že bydlí hned v sousední vesnici a domluvili jsme se, že se uvidíme i druhý den.
Když mě pak doprovodil až před vrátka našeho domku, dal mi letmou pusu a já jsem se celá zachvěla. S Lubošem jsme se do sebe zamilovali a začali spolu chodit. Uplynul necelý rok a požádal mě o ruku. Svatba byla půl roku nato.
Postupně se nám narodili dvě děti, syn Karel a dcera Lucie. Byli jsme šťastná rodina. S Lubošem jsme se nehádali, na všem jsme se vždycky dohodli. Vedli jsme spokojený život.
Pak děti opustily rodinné hnízdo, syn se dokonce odstěhoval do Německa, a my zůstali s Lubošem sami. Život běžel dál. Krátce po Lubošových šedesátých pátých narozeninách nás ale zastihla velká rána. Diagnostikovali mu rakovinu.
Bohužel už byla v pokročilém stadiu a léčba nepomáhala. Za sedm měsíců můj milovaný manžel té zákeřné nemoci podlehl. Zůstala jsem sama. Jeho smrt mě srazila.
Uzavřela jsem se do sebe. Nikam jsem nechodila, s nikým jsem nemluvila. Většinu dne jsem trávila prohlížením společných fotek nebo čtením románů o lásce.
Balíček na poště
Jednoho dne mi volala dcera Lucie, která žila v té době v Brně, že mi posílá balíček prostřednictvím Balíkovny. Řekla mi, že mi přijde normálně na poštu, mám na přístroji vyťukat kód, který mi řekla, a balíček mi vydají.
Když mi to Lucie povídala, zdálo se to být snadné. Ale nebylo. Hned následující ráno jsem vyrazila na poštu. Přístroj stojící u dveří jsem uviděla okamžitě. Přistoupila jsem k němu a začala vyťukávat kód, který mi dcera nadiktovala.
Několikrát jsem se přehmátla, takže jsem musela čísla a písmenka vymazat a začít znova. Asi na čtvrtý pokus se mi podařilo vyťukat celý kód a stisknout tlačítko „odeslat“. Následně se měl vytisknout lísteček s pořadovým číslem, ale to se nestalo.
Celý postup jsem tedy zopakovala, ovšem výsledek byl stejný. Bezradně jsem stála na místě a rozhlížela jsem se kolem. Kromě jedné mladé slečny, která šla zrovna k přepážce, byl v místnosti už jen jeden starší pán, přibližně mého věku.
Když viděl moji bezmoc, vstal, přišel ke mně a zeptal se, zda mi může pomoci. Podala jsem mu lísteček s napsaným kódem a řekla, že mi to nefunguje. Zkusil to a kupodivu se mu vše podařilo hned napoprvé. Lísteček s pořadovým číslem vylezl.
Připadala jsem si jako blbec. Ale on byl moc milý a chápavě se na mě usmíval. „Občas se mi to taky stává,“ podotkl. „To víte, je to jenom technika,“ žertoval. Vzápětí jsem přišla na řadu a o pár minut později už vycházela z pošty s balíčkem.
Na chodníku na mě čekal můj zachránce. „Nechcete s tím pomoci?“ nabídl mi. „To není potřeba, není to těžké a už jste mi pomohl dost,“ odpověděla jsem. „Tak mi alespoň dovolte, abych vás pozval na kávu,“ nedal se odbýt.
I když se mi příliš nechtělo, souhlasila jsem, abych ho neurazila. A bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem mohla udělat.
Opět jsem se usmívala
S Radkem jsme si u kávy povídali asi dvě hodiny. Dozvěděla jsem se, že je to starý mládenec. Nikdy nebyl ženatý. Já jsem mu o sobě také ledascos pověděla. Čas s ním příjemně utíkal a já se přistihla, že se po hrozně dlouhé době opět usmívám.
Bylo mi s ním příjemně a jemu se mnou podle všeho také. Když jsme se loučili, pozval mě na druhý den na večeři. Postupně jsme spolu začali trávit více a více času. Naše přátelství postupně přerostlo v něco víc a po půl roce jsem se k němu přestěhovala.
„Magdičko, nikdy v životě jsem nebyl šťastnější,“ řekl mi a poklekl přede mnou s prstýnkem v ruce. Proč ne, řekla jsem si a odpověděla jsem ANO. A tak jsem se krátce před svými sedmdesátými narozeninami ještě podruhé vdala.
Magda V. (71), České Budějovice
