Bála jsem se o naši Kačenku, když vyrazila prvně sama do školy. Ušila jsem jí hračku, aby ji chránila. A od té chvíle se děly opravdu zázraky.

Oděti se bojí určitě každý, u mě to ale bylo znásobené tím, že náš Richard byl jedináček, před ním jsme měli ještě jednoho staršího synka, který nám ale zemřel v šesti letech. Na přechodu pro chodce ho srazilo auto.

Na mně i manželovi to zanechalo těžké následky, na takovou věc se prostě nedá zapomenout. O Ríšu jsme se tudíž chorobně báli. Když se oženil, a narodila se naše první vnučka, přenesl se ten strach na ni. Možná byl ještě větší, protože to byla holčička.

Ráda jsem vnučku hlídala a moc jsme si spolu rozuměly. Dělalo mi moc dobře, když mi lidé tvrdili, jak je mi podobná. Jenže čas běžel, Kačenka už nejezdila v bezpečí kočárku, ale přišla chvíle, kdy vyrazila do první třídy.

Zpočátku jsme ji vodili, neexistovalo, aby šla po ulici sama. Jenže pak se najednou situace zkomplikovala, a vnučka se musela obejít bez doprovodu.

Modlila jsem se

Když mi tu zvěst mladí oznámili, málem jsem omdlela. Přemýšlela jsem, jak to udělat, aby vnučka sama nechodila. Mladí museli do práce, já taky a můj muž byl po mozkové mrtvici. Byl naštěstí víkend, tak jsem si vzala Kačenku k sobě a věnovala se jen jí.

Když večer usnula a já jí pověděla pohádku, dlouho jsme se na ni dívala a modlila se. Prosila jsem všechny svaté, aby dohlíželi, aby se jí nic zlého nestalo. A protože jsem nemohla usnout, sedla jsem do kuchyně a vytáhla zbytky látek a šití.

Možná to bylo nějaké vnuknutí, že Kačence ušiju maskota pro štěstí. Tak jsem se zabrala do práce, že jsem si začala k tomu dokonce tiše zpívat.

Byla to úplná mantra, opakovala jsem stále dokola, že s každým dalším stehem šiju větší a mocnější štěstí pro Kačenku. Když jsem dotvořila postavičku malého medvídka, dlouho jsem si ho prohlížela. Byl hrozný!

Dala jsem mu jméno podle známé animované pohádky Medvědí strašidlo Vasil. Chvíli jsem dokonce přemýšlela, že ho spálím. Jenže jsem už byla unavená a kamna studená. Šla jsem si lehnout a konečně usnula.

Ráno mě probudila vnučka, nadšeně poskakovala s Vasilem v rukou. Opakovala stále dokola, že to je její nejmilejší hračka, protože jsem ji udělala pro ni. Tak jsem se s příšerkou smířila.

Byly to perné dny, když začala chodit Kačka sama po ulici, ale člověk si nakonec zvykne. Strach časem přešel. Přibližně za rok vnučku málem srazilo auto na stejném přechodu jako kdysi našelo syna.

Kačka ale měla velké štěstí, auto ji v poslední chvíli minulo. Medvídka měla u sebe i tehdy, když byli na školním výletě v sedmé třídě a jejich autobus havaroval. Kačka nebyla ani odřená.

Méďu má dodnes

Když jí hračka posléze přinesla štěstí i při přijímacích zkouškách na školu, neudělala bez svého maskota ani krok. Šla s ním i k maturitě a na vysokou. Říkali jsme jí, že to je tím, že je chytrá, ona ale nedala na Vasila dopustit.

Jednou si ho zapomněla doma a vyrazila do Prahy bez něj. Za dva dny byla s pláčem pro medvěda zpátky. Prý se na ni smůla přilepila.

Za ty dva dny se rozešla s přítelem, vyhodili ji ze zkoušky a ztratila občanku. Od té doby si ochránce hlídala jako oko v hlavě. A má ho dodnes. A velká dramata se jí vyhýbají.

Marie (78), Blansko