Aleš je sice milý kluk, jeho rodiče ho ale neskutečně rozmazlili. Nemá žádné povinnosti ani žádné zájmy. Sedí jen u počítače, knihy nečte, nikam nechodí. Co z něj asi vyroste?
Nikdy jsem si nemyslela, že by se tohle mohlo v naší rodině přihodit! Aby někdo z našeho rodu nečetl knihy, nezajímal se o kulturu, nesportoval… Všechno to přišlo až s Alešem, mým prvním, a zatím jediným vnukem. Dcera se zatím na další dítě nechystá.
Možná na tom máme vinu my všichni, protože jsme se upnuli na Aleše. To bylo od jeho narození samé Alešku, chceš to, či ono? Když mu byly čtyři roky, dokázal se vztekat tak, že se válel po zemi. Dcera si s ním nevěděla rady a zeť dělal, že to není jeho problém. Tehdy jsem začala tušit, že bude zle.
Žádní lenoši
Když začal Aleš chodit do školy, byl docela šikovný. Jenže dělal jen to, co bylo nutné. Žádné koníčky ho nezaujaly, ani keramika, ani hra na kytaru, ani fotbal, kam většina kluků chodila. V tělocviku, dalo by se říct, byl nejhorší z celé třídy.
Prostě se nechtěl hýbat a považovat tento předmět za zbytečný. Nemohla jsem to pochopit, my jsme docela sportovní rodina, žádní lenoši. Jenže už na začátku první třídy dostal vnuk mobil, na kterém byl nonstop nalepený.
A nejen na něm, kdykoli jsem k nim přišla na návštěvu, seděl u počítače. Když jsem se ho ptala, jestli půjde se mnou do kina, jen se ušklíbl.
Hned první prázdniny, které měl, jsem si ho vzala na dva týdny na chalupu a doufala, že budeme chodit na koupaliště a taky na houby. To jsem se tedy spletla! Už tehdy jsme s manželem pochopili, že to bude problém, pokud se rychle nezakročí!
Jenže to nebyla naše starost, jak nám naznačil zeť. A dcera? Ta jen mlčela a krčila rameny. Tak jsme mohli jen přihlížet, jak se z našeho jediného vnoučka stává rozmazlený pecivál.
Na tábor?
Dnes už je mu jedenáct let a u počítače vydrží sedět klidně celou sobotu i neděli od rána do večera. Žádné jiné zájmy nemá. Na naší chalupě už tři roky nebyl, posledně dostal záchvat z vosy, která ho bodla.
Žádná alergie v tom nebyla, on byl ale přesvědčený, že umírá. Jeho táta si pro něho musel okamžitě přijet a od té chvíle má Aleš fobii z přírody. Že by jel na nějaký tábor, o tom nepadla nikdy u jeho rodičů ani zmínka. To dítě je naprosto odtržené od reality a normálního života.
Co když už je pozdě?
Když jsem u nich byla posledně na jeho narozeninách, chroupal sezamové tyčky s tím, že už nikdy nebude jíst maso a pít mléko. Rodiče našeho zetě, kteří tam taky byli, na nás koukali, jako bychom za to mohli my – já a můj muž.
Museli jsme si s nimi promluvit, že v tomhle rozhodně prsty nemáme. Shodli jsme se, že by bylo nejlepší, kdyby si dcera a zeť pořídili druhé dítě. Věk na to ještě mají. A toto řešení už spravilo mnoho nefunkčních vztahů a napravilo hodně rozmazlených dětí.
Jen si říkáme, jestli už není pozdě. Najde si náš vnuk s tímto přístupem někdy nějakou slečnu? To bych chtěla vidět!
Eva (62), Plzeň
