Vždycky jsem byla soběstačná a na to jsem byla hrdá! Pomáhala jsem druhým a myslela si, že tomu tak bude napořád. Pak přišlo kruté prozření.
Když mi bylo pětašedesát, cítila jsem se stěží na čtyřicet. Byla jsem stále plná energie a čilá jako rybička. Celý život jsem pracovala v domově pro seniory a tam jsem se musela ohánět.
Neměla jsem čas myslet na své vlastní problémy, práce mě bavila a naplňovala. Když se blížil čas odchodu do důchodu, byla jsem šťastná, že mohu přesluhovat a být užitečná. Co bych doma dělala?
Chalupou nemám, manžel se se mnou rozvedl, když byly děti malé, a vnoučata bydlela daleko. Žila jsem v malém městě, kde nebylo moc velké kulturní vyžití, jen kino a jediná vinárna, kde se dalo posedět.
Jednou za měsíc jsem jela za dcerou přes půl republiky nebo za synem do Německa. Tam jsem ale nikdy nezůstala dlouho, práce mě zase volala zpět! To byl můj život ve zkratce.
Užívat si?
Už se mi blížilo sedmdesát, když mi moje děti začaly říkat, že bych se na takovou náročnou práci už měla „vykašlat“, a užívat si konečně života, jezdit na výlety a do lázní. Já se tomu ale smála! „Co by si beze mě v domově počali? Vždyť tam na mě čekají mí pacienti a mí kolegové!“
Konečně klid
Vůbec jsem si nepřipouštěla, že mám také už svůj věk a že se mi může něco stát. Že jednoho dne nevstanu nebo přijde kolaps. A přesně to se stalo před dvěma lety v létě. Šla jsem domů z práce, stála na slunci na zastávce, a najednou – tma!
Probrala jsem se na lavičce, stálo kolem mě několik cizích lidí a přijížděla sanita. Pro mě! Naložili mě a odvezli. Byla jsem zmatená a neschopná říct souvisle větu.
Dcera s vnučkou dorazily do špitálu za tři hodiny a s ustaraným výrazem mi říkaly, že se musím šetřit. Kolegyně mi totéž řekly druhý den, když mě přišly navštívit. Najednou to šlo beze mě, každý jsme zkrátka nahraditelný.
Poležela jsem si v nemocnici dva týdny a měla o čem přemýšlet. Pochopila jsem, že čas člověk nezastaví. Když jsem se vracela domů, nechala jsem se přesvědčit dcerou, že svůj byt prodám a nastěhuji se k ní.
Budu si užívat svých vnuček a zahrádky, kterou jsem nikdy neměla. Vím, že se už musím šetřit, už se jejich pomoci nevzpírám.
Anna (74), Most