Se sousedem jsme se příliš neznali, paradoxně nás sblížilo, že jsem vyslechla jeho hádku se ženou. Nebyla zdaleka první, moc jim to neklapalo.
Od sousedů se hádky občas ozývaly, ale tentokrát to bylo přespříliš. Soused řval, jako by ho na nože brali. Byla jsem zvědavá, a tak jsem se schovala do stodoly.
Odtud se dalo pootevřenými dvířky pohodlně koukat do vedlejší zahrady, kde soused hulákal na manželku, která seděla na houpačce a v mém vzorném poli nebyla: „No samozřejmě! Jak jinak! Jsem největší sukničkář na okrese!“ Řval na celou obec.
Bohužel byl natolik bystrý, že zjistil, že vše sleduji, a zavřeštěl: „Jen ať to všichni slyší, i paní tady odvedle!“ Příliš jsem ho neznala, ale říkalo se, že je společenský, snad i hraje v nějaké kapele. Se ženou si občas vjeli do vlasů, ale nikdy ne tak hlučně.
Nejhorší na světě
Když jsme se ráno potkali u vrátek, ve spěchu se mi omlouval: „Mrzí mě to. Vypěnil jsem. Žena si myslí, že jsem nejhorší chlap na světě. Asi jsem moc řval, co?“ Ujistila jsem ho, že mě tím nijak nepohoršil a že chápu, že člověk občas dostane vztek.
Dodal, že dělá, co může, snaží se, ale doma neslyší pochvalu, jak je rok dlouhý. Pak nastartoval vůz a zmizel za zatáčkou. Dlouho jsem pak v ta místa koukala a říkala jsem si, že je to sympaťák. Pak jsem tu myšlenku zaplašila a pustila se do práce.
Pracovala jsem tehdy z domova, dělala z korálků náramky a náušnice. Muž ode mě před dvěma lety odešel, připadala jsem mu nudná. Chtěl zábavnou ženu, tak si zkrátka za mě našel mladší a společenštější náhradnici.
Myšlenky se mi honily hlavou, občas jsem koukla z pootevřeného okna, a vtom zaznamenala, že sousedka nasedá do auta se dvěma kufry.
Po půlnoci
Když chlapík odvedle přijel z práce, překvapeně lomcoval klikou, nečekal, že bude zamčeno. Uvnitř objevil prázdné manželčiny skříně. Ač jsme se příliš neznali a říkali si jen dobrý den, tentokrát na mě zazvonil, asi se z toho potřeboval vypovídat.
„Tak odešla,“ vychrlil na mě. „Teda promiňte,“ zarazil se, „jestli vás to obtěžuje, zase zmizím.“ Byl vyřízený. Uvařila jsem mu heřmánkový čaj na nervy. „Ale já jsem fakt hodnej, slušnej chlap,“ hořekoval.
„Občas si dám někde panáka nebo zavtipkuju s kolegyní, ale nic horšího nedělám. Teď jsme měli firemní večírek, vrátil jsem se po půlnoci, to byla pro ženu poslední kapka.“ Nadhodila jsem, že se třeba vrátí.
Nakonec jsem byla ráda, že se nevrátila, ukázalo se, že si s Otou rozumíme, stal se z nás spokojený pár.
Romana (64), Šumpersko
