Hodný a tichý kluk, který nám dělal jen samou radost. Jeho dvě starší sestry ho zbožňovaly a my s manželem také. Jen kamarády neměl, partnerku si nehledal a bydlel stále doma.
Nikam jsme ho s manželem nevyháněli. Občas sice padla nějaká ta narážka na mama hotel, ale vždycky byla braná jen jako legrace. Naše starší dcery se od nás z domku už dávno odstěhovaly a na svého Toníka nedaly dopustit.
Dokonce mu vozily drobné dárečky, když přijely na návštěvu se svými dětmi. Jako by byl Tonda stále malý kluk.
Těšila jsem se na nevěstu
Radoval se z čokolády nebo klidně i z čokoládového vajíčka! Vše přijímal jako samozřejmost. Na oplátku kupoval sestrám kytičky v květináči či sponky do vlasů nebo nějakou tu kosmetiku. Byl prostě takový. Chytrý, ale jakoby dětský. Já byla ráda, že u nás bydlí.
S manželem jsme toho moc nenamluvili, tak jsem alespoň měla parťáka. Probrali jsme vždycky úplně všechno, od politiky přes bulvár a změny počasí. Občas jsem synovi domlouvala, aby si někoho našel a nebyl stále tak sám.
Vždyť my zrovna nemládneme a jednou mu už nebude mít kdo uvařit a vyprat! Souhlasil, ale k činu se neměl. Později to chvíli vypadalo, že si Tonda vzal konečně moje rady k srdci. Z ničeho nic totiž začal chodit ven.
Nic jsem netušila
Kam, to se nesvěřil, ale já předpokládala, že si někoho našel. Byl hrozně tajemný a občas byl cítit nějakou hospodou, nebo spíš restaurací. Z hospody by byl určitě víc cítit kouřem, a to moc nebyl. Vyptávala jsem se, jak mohla, ale nic se nedozvěděla.
Čas plynul a já si na Tondovu občasnou nepřítomnost zvykla. Už jsem neřešila, co kde dělá a kdy přijde. Hlavně že nebyl nikdy opilý! Jednou mě totiž okřikl manžel: „Prosím tě, snad tady náš syn není ve vězení.
Ať si ve svých čtyřiceti chodí, kam chce, a vrací se taky, kdy chce, ne?“ Měl pravdu, ale mohl mi to říct i trochu vlídněji. No, co bych taky po tolika letech manželství čekala.
Exekutor byl neoblomný
Potom přišla rána, kterou jsem nečekala. Zprvu jsem dokonce myslela, že je to nějaký omyl, nebo dokonce nejapný žert. Za dveřmi stál chlap v takovém tom laciném tesilovém obleku a v ruce měl černé desky. Prý je exekutor! Sotva se představil, hnal se dál.
Zavolala jsem zoufale na manžela. Přišoural se jen v trenkách, a vůbec nechápal, co se děje. Dozvěděli jsme se, že náš milovaný syn dal do zástavy náš dům a zadlužil se, kde jen mohl.
„Ani ten váš barák asi nebude stačit na splacení dluhů, ale možná nebude muset do vězení…“ podotkl exekutor a z kapsy saka vytáhl takovou pásku s nalepovacími lístky. Chtěl jimi označovat zabavené zařízení.
„Počkat, počkat!“ zakřičel manžel, jen co se vzpamatoval z prvotního šoku. „To je naše, a ne Tondy. Ten má jen svůj pokojíček!“
Pláč mu nepomohl
Exekutor se zarazil. Chtěl vidět doklady a účty. Naštěstí manžel vše poctivě házel do krabice od bot. Bylo tam skoro všechno! A to jsem se mu vždycky kvůli tomu smála. Exekutorovi ale ani to nestačilo. Prý vše označí a potom se uvidí.
Veškeré naše zařízení označil a pečlivě nafotil. Neunikla mu ani garáž se sekačkou a pilou. Dokonce označil i můj starý zavařovací hrnec! Zůstaly mi jen oči pro pláč. Měla jsem vztek. Hrozný vztek! Ale zároveň jsem chtěla tomu našemu hlupákovi pomoct.
A rozhodně jsem nechtěla přijít o střechu nad hlavou. Nemohli jsme přiznat, že Tonda zfalšoval naše podpisy, kde jen to šlo. Když přišel domů, dostal hned mezi dveřmi facku. Okamžitě pochopil, co se děje. Rozbrečel se jako malý kluk!
Splácíme všichni
To už seděly dcery v kuchyni, v ruce papír a tužku. Sepisovaly, čím pomohou a jak. „Prodám auto, vzdychla jedna a ta druhá dodala: „Vezmu si půjčku. Takovou tu normální, od banky.“ Manžel přinesl naše dvě vkladní knížky a položil je mlčky na stůl.
Ale ani to nestačilo. „Půjdu do práce. Zrovna nedávno mi sousedka nabízela úklid, který musí kvůli zádům pustit,“ oznámila jsem a neubránila se vzlyku. Bylo mi všeho tak moc líto!“ Všichni zmlkli a starostlivě se na mě zadívali.
Vtom vyskočila moje mladší dcera jako čertík z krabičky a vrhla se na bratra: „A co ty, Toníčku. Jak ty přispěješ k vyřešení toho průšvihu?“
Seděl a okoukal, jako by se ho to snad ani netýkalo. Potom pokrčil rameny: „Snad bych mohl chodit k nám do podniku na noční. Bral bych daleko víc!“
Čeká nás dost hubených let
Dceři to ale nestačilo. Prý zbývají ještě soboty a neděle! Toník nám prostě zavařil. Dceřin partner udělal kvůli půjčce scénu a ten druhý kvůli prodeji auta taky. Prý nebude tím svým vozit děti, které mu tam nadrobí. Dluhy nás prostě ničí den co den.
Mně se únavou z brigády podlamují nohy. Manžel dělá melouchy a už málem spadl ze střechy, když sousedovi přidělával okap. Toník zhubl a opět s nikým nekomunikuje. Známí se nám vysmívají. Musíme to vydržet minimálně tři roky, než těch dluhů trochu ubude. Do té doby nás čekají k večeři jen topinky a možná i chleba se sádlem!
Marie K. (71), Trutnov
