Táta mých dcer zmizel, když byly malé. Rodinný život ho k smrti nudil, hledal dobrodružství. A veškeré starosti nechal na mně.
Být sama na dvě pubertální dcery, to bych nepřála ani úhlavnímu nepříteli. Nechápu, jak jsem to mohla zvládnout.
Jejich otec zmizel, když byly malinké, zdůvodnil to slovy, že si svůj život představoval jinak a že si ho nehodlá dál ničit vyměňováním plínek a často marným sháněním libového masa a obstojné zeleniny. Sotva jsem ho mohla přivázat k radiátoru ústředního topení.
Se životem jsem se prala tak, jak jsem uměla, někdy hůř, někdy líp. Po večerech mi bývalo smutno, ale byla jsem unavená jako havíř po šichtě, a tak jsem ten smutek většinou zaspala.
Když bylo Simoně třináct a Magdě dvanáct, škemraly, že by si přály stanovat, že je to legrace a spousta spolužáků je domluveno strávit pár letních dnů na břehu Vltavy. „My chceme taky,“ loudily.
Měly jet na léto k babičce jako vždycky, abych dostala příležitost trochu se vzpamatovat. Babička je čekala, napekla, povlékla postele a rozkázala dědovi, aby spravil houpačku a posekal trávu.
Parádní oheň
Holky si stanování nedaly vymluvit. Samotné jsem je pustit nemohla, a představa, že je budu doprovázet, byla stísňující. Zase další starosti na mou ubohou hlavu! Slibovaly, že se potom seberou, pojedou k babičce a nejmíň tři týdny je neuvidím.
S vidinou takového ráje jsem souhlasila. První zádrhel nastal hned v kempu, kde jsme se pokusily stavět vypůjčený stan. Bylo to nad naše síly, naštěstí přiběhl Simonin třináctiletý spolužák a stan bez problémů postavil.
Řekl ještě, že večer se chystá parádní oheň, a s rozběhem skočil do řeky. U táboráku byl i Magdin třídní učitel, který byl rovněž přemluven, aby se akce zúčastnil. Znala jsem ho jen z třídních schůzek. Hrál na kytaru a působil sympaticky.
Jako vrány
Následující ráno odešla mládež do lesa na dříví, a tak jsem se chvilku opalovala na lehátku před stanem. Magdin učitel se stavil na kus řeči, zároveň mi přinesl přípravek proti komárům a limonádu. „Nemáte to lehké, viďte,“ pravil empaticky.
Jelikož jsem se léta neměla komu svěřovat, naříkala jsem na život asi hodinu. Pak jsem se chytila za pusu a omluvila. „Nejspíš vás obtěžuju,“ zašeptala jsem. Ujistil mě, že ví, o čem mluvím, jeho matka byla také sama na dvě děti.
„Táta byl mizera, doufám, že budu jinej,“ zasmál se. A tak jsem si z kempu, kam jsem odmítala jet, přivezla ženicha. Holky koukaly jako vrány, že chodím s panem učitelem. Časem si ale zvykly.
Ladislava (61), střední Čechy