Kdysi jsem se zamilovala do jednoho spolužáka a rozhodla se mu napsat milostné psaníčko. Jenže pak se to celé nějak zamotalo.
Byla jsem už mladá žena, když se u nás oficiálně začalo mluvit o Valentýnu jako o svátku lásky. Líbilo se mi to. A protože jsem byla tenkrát zamilovaná do jednoho spolužáka z vysoké školy, poslala jsem mu valentýnku a doufala v to nejlepší.
Jmenoval se Richard. Byl to vysoký kluk s hustou černou kšticí a nebudu přehánět, když řeknu, že se líbil všem holkám na škole. Vždy se kolem něj nějaké motaly a já je kvůli tomu nenáviděla. Ríša se mnou sice občas mluvil, ale jen tak o škole.
Dalo by se tedy říct, že si mě moc nevšímal. A to jsem se opravdu snažila. Oblékala jsem se podle nejnovější módy, kamarádka kadeřnice mi vykouzlila odvážný účes, ale s ním to nic nedělalo.
Desítky dopisů
Napadlo mě, že bych mu mohla poslat dopis. V té době se to ještě dělávalo. Jenže nebylo by divné napsat spolužákovi, kterého potkávám každý den? Dlouho jsem nad tím přemýšlela a napsala hodně dopisů, ale žádný se mi nelíbil. Všechny nakonec skončily v koši.
Svatý Valentýn
Pak jsem zjistila, že k Valentýnu patří i zamilovaná psaníčka. Nenapadlo mě nic lepšího než poslat Ríšovi valentýnku. Zabralo mi to dva dny a pamatuji si, že máma jen kroutila hlavou, jak doma stříhám srdíčka a snažím se udělat to nejlepší.
Byla jsem z toho pořádně nervózní. Vůbec jsem totiž netušila, jak se taková valentýnka píše.
Do školy nepřišel
Na Valentýna jsem pak šoupla psaní Ríšovi do lavice před začátkem semináře, na který chodil se mnou. Čekala jsem, jak zareaguje, a nemohla jsem se soustředit na nic jiného. Jenže on ten den nepřišel do školy. Myslím, že byl nemocný.
Na jeho místo si sedl Honza. Takový nenápadný kluk, se kterým jsem snad nikdy předtím nepromluvila ani slovo. V porovnání s Ríšou nebyl ničím zajímavý.
Četl si můj dopis!
Byla jsem zklamaná, že můj idol nepřišel, a otráveně čekala, až skončí seminář. Pak do mě šťouchla kamarádka Marcela. „Hele, Honza po tobě kouká,“ špitla. Podívala jsem se na něj a krve by se ve mně nedořezal. V ruce držel moji valentýnku pro Ríšu.
Tehdy mi došlo, že jsem se sice podepsala, ale neuvedla jsem, pro koho to je. O přestávce jsem se snažila zmizet, protože jsem se bála, že za mnou Honza přijde. A taky to zkusil, ale nenašel mě. Pak jsem tu věc pustila z hlavy. Jenže on na mě čekal před školou.
A byl dost vytrvalý, ten den jsem měla přednášky až do večera. Chtěla jsem projít kolem něj, když mě oslovil. „Děkuji za hezkou valentýnku. Promiň, já ti žádnou neposlal,“ pronesl vážně. „To nevadí.
Je to jen takový hloupý zvyk z Ameriky,“ řekla jsem a chtěla jít dál. Bylo mi trapné povědět mu pravdu.
Doprovodil mě domů
Ale Honza se nedal odradit a doprovodil mě až domů. Mlčela jsem a on taky, ale pak mi začal vykládat něco o škole. Kupodivu mě to neotrávilo. Zjistila jsem, že je to vážně chytrý a milý kluk a má zajímavé názory.
Těch dvacet minut, co jsme šli spolu domů, mi ho ukázalo v úplně jiném světle. Od té doby mě Honza doprovázel domů každý den a já se do něj postupně zamilovala. Dnes jsou z nás manželé a staří rodiče.
Honzu stále miluji, ale příběh naší první valentýnky jsem mu raději nikdy neprozradila. Mohlo by ho to ranit, a to je to poslední, co bych chtěla.
Mirka P. (63), jižní Čechy
