Je těžké zbavit se nenávisti. Zvlášť, když bylo člověku prokazatelně ublíženo. Myslela jsem, že budeme s bývalým mužem kvůli jeho zradě nepřátelé do konce života.
Nenáviděla jsem ho. Byla jsem přesvědčena, že s tou nenávistí i umřu, že si ji vezmu s sebou do hrobu, v němž budu tiše a zarputile ležet a nenávidět do skonání světa. Bylo to vysilující, protože nenávist bere energii, optimismus a radost ze života.
Člověk je jak růže ve stínu. Neroste, chřadne, vadne – a zuří. Stačí si na toho bídáka vzpomenout, a už si musíte sednout, protože pod vámi podklesávají nohy a srdce buší, až strach.
No, ale zbavte se jí, té nenávisti, když vám manžel uteče se servírkou, nechá vám na krku děti a starosti, a ještě vám sebere chatu, kterou právě ty děti milovaly, a jezdí tam s tou svou servírkou a společným capartem.
A tohle batole má všechno, nač ukáže, zatímco vaše děti se musejí uskromňovat. Dvakrát obracíte každou korunu, i koupit čokoládu je už marnotratnost, a když jede třída na lyžák, vaše děti nejedou, protože na to nemáte peníze. A spolužáci se jim chechtají.
Zapomenout
„Nikdy,“ řekla jsem jim rezolutně. „Jen přes mou mrtvolu. To mě musíte nejdřív zabít. A to se pak oslava narozenin stejně bude muset odvolat, když už nebudu na světě, no ne? Místo narozenin mi půjdete na funus.“ Syn Matyáš si unaveně odfrkl:
„Mami, už jsi s tím trapná. To všechno už bylo, je to pryč, voda to vzala, voli ji vypili.“ Vykulila jsem oči: „Chceš tím říct, že mám zapomenout, co mi tvůj otec způsobil?“ Terezka, moje dcera, namítla: „Je to náš táta a má nás rád.
A když pořádáš velkou rodinnou oslavu svých kulatin, chceme ho tam mít. Říkal, že by přišel rád, že je čas zapomenout na staré křivdy.“ Zvolala jsem: „Jo tak zapomenout? To by se mu líbilo!
Zapomenout, jak mi utekl s osmnáctiletou servírkou, divže ji tenkrát nemuseli zplnoletit!“ Matyáš houkl na Terezu: „Pojď, prosím tě. Tohle je prohranej boj. Máma si nedá říct.“ Křičela jsem za nimi: „No ještě řekněte, že jste na jeho straně! Uvědomujete si, jak strašně mi ublížil?“
Kde ho máte?
Udělala jsem vše, aby se oslava narozenin vydařila, vařila jsem a pekla dva dny v kuse, ba i nechala opravit střechu altánu, aby na hosty nepršelo. Ale Matyáš s Terezou mi po celou dobu připadali smutní.
A taky pořád tak divně pokukovali směrem ke vrátkům, až mi to došlo. „Tak kde ho máte?“ zachrčela jsem. Stál tam s kytkou. Po třiceti letech jsme si, rudí a v rozpacích, podali ruce.
Podařilo se mi promluvit. „Pojď dál,“ vysoukala jsem ze sebe. „Máme jahodové koláče, mívals je rád.“ Když jsme přicházeli do altánu, všimla jsem si, že se mé dospělé děti usmívají tak hezky, jako už dlouho ne.
Ludmila (62), Brno
