Rádi jsme sedávali na zahradě ve stínu toho košatého, starého stromu. Neměli jsme ani tušení, že se v jeho kořenech skrývá velké tajemství. Strážce byl ale děsivý!
Lenošili jsme pod tím stromem často a rádi. Stál v koutě zahrady u plotu, za nímž tekl potůček. Byl to obrovský dub, který musel být starý snad tisíc let. Tyto stromy se dožívají opravdu vysokého věku a pamatují mnoho staletí.
Děda se na něj díval s velkou úctou. Říkal, že to je nejmoudřejší strom v okolí a že pamatuje Žižku a husity, kteří se naším krajem hnali.
Hromy a blesky
I my, děti, jsme k němu vzhlížely s posvátnou úctou. Když se blížila bouřka, tak nás prarodiče hnali od toho stromu pryč, protože dub přitahuje blesky, jak dědeček tvrdil.
„Co by to bylo za dub, kdyby do něho aspoň jednou neudeřil blesk!“ vyhrožoval vždycky, když jsme se z jeho stínu nehodlali hnout a v dálce se objevil temný mrak. Až se jednou stalo to, co dědeček dlouho předpovídal.
Během ošklivé bouřky, která se usadila nad naší zahradou, uštípl blesk kus větve, svezl se po kmenu a udeřil do země takovou silou, že nám z komína spadly dvě cihly. Babička se modlila a my s ní, zatímco děda sledoval z okna, jestli dub hoří. Naštěstí byl déšť natolik prudký, že strom nevzplál.
Co tam bude?
Když bouře skončila, vzal děda baterku a šel se podívat na dub, jak ho blesk pocuchal. Jako děti jsme musely samozřejmě s ním. Jakmile jsme se přiblížili ke stromu, uviděli jsme díru, která se pod ním objevila. Mezi kořeny tam cosi bylo.
Děda zamířil světlem do té jámy, a tam se objevila malá okovaná truhlička. Oči se nám rozšířily nadšením. „Poklad! To bude určitě poklad!“ křičela jsem nadšeně I děda si poskočil a vrhnul se na kolena navzdory tomu, že byla hlína kolem mokrá.
Snažil se z kořenů dostat truhličku ven. Kořeny ale byly husté a nechtěly své tajemství vydat.
„Děti, buďte tady!“ přikázal nám, „já dojdu do kůlny pro pilku, a dostaneme tu truhlu ven!“ Stály jsme tam s bráchou a sestřenicí jako na stráži a z pokladu nespouštěli oči. Co tam asi bude? Naše dětská fantazie pracovala naplno.
Jenže najednou se z jámy pod stromem ozvalo divné zachrčení a objevily se dvě ohnivé koule, které vypadaly jako oči. Zaječeli jsme hrůzou a dali se na útěk. Řvali jsme tak, že babička vyběhla z domu.
Zmizela
Když přiběhl i dědeček, všechno jsme mu líčili. On ale nevěřil. Lačný po svém pokladu chytl baterku a vyrazil ke stromu. Jaké ale bylo jeho překvapení, když tam žádnou truhličku už nenašel. Jako by se propadla!
Děda pak celý následující den kolem stromu i pod kořeny hrabal, kutal, kopal, vyhloubil jámu snad dva metry hlubokou. Nic ale nenašel. Nakonec musel všechno zasypat.
Dub tam stojí dodnes a jen my víme, že se někde pod ním nachází tajemná truhla, která má strašného strážce. A ten ji jen tak nevydá!
Helena (65), střední Čechy
