Zdržela jsem se v práci a domů se vracela v noci. Náhle stál přede mnou muž s nožem. Myslela jsem si, že to bude můj konec…

Nebyla jsem nadšená z toho, že musím tržbu z baru, ve kterém jsem pracovala, každý večer nosit majitelce, která byla líná pro ni jezdit. Ale nemohla jsem si dovolit přijít o práci. A tak jsem si nechala hodně líbit.

Řešila jsem nepříjemnou situaci tak, že za mnou chodili před zavírací dobou kamarádi, a ti mě pak doprovázeli, abych s tržbou nechodila po temných prázdných ulicích.

Občas se ale stalo, že nebyl nikdo, kdo by ten večer mohl, a já se s hrůzou v duši plížila k domu té, která bar v centru našeho města vlastnila.

Sama na prázdné ulici

Myslím, že nebylo těžké si na mě počíhat a dočkat se chvíle, kdy budu na ulici sama, s tržbou, která nikdy nebyla závratná. Ale i to málo, co jsem nesla, někomu stálo za to ohrozit mě na životě.

Cesta nebyla daleká, byla dobře osvícená a vedla mezi domy – až na jediné místo, kterým byl temný podchod. Kdykoliv jsem se k němu blížila, sevřelo se mi hrdlo hrůzou.

Srdce až v krku

Na chvíli jsem se před ním vždycky zastavila, poslouchala, jestli neuslyším kroky nebo nepůjde někdo důvěryhodný, s kým bych ho prošla. Ten večer tomu bylo také tak. Pouliční lampa nedaleko mě zablikala.

Zadívala jsem se na ni, kolem světla poletovalo několik můr – opět blikla a zasyčela. Z křoví vyrazila kočka, která mi přeběhla přes cestu. Nebyla černá, ale ani to mě nepotěšilo. Rozhlížela jsem se, jestli neuvidím někoho přicházet. Bylo už přes půlnoc a nikde živáčka.

Kdosi na mě skočil

Vykročila jsem a našlapovala tiše jako kočka, aby se mé kroky nerozléhaly. Už jsem byla téměř na konci podchodu, když se od stěny v malém výklenku odlepil stín. Kdosi mi zakryl ústa a zahlédla jsem nůž. Zablýskl se ve tmě těsně u mého hrdla. Tašku s tržbou jsem křečovitě svírala.

Náhle ležel na zemi

Ve chvíli děsivého napětí a úzkosti se za námi ozval hluboký dunivý hlas, akustika podchodu mu dala démonické zabarvení. Nemohla jsem se otočit, jak mě dotyčný svíral, a tak netuším, co to bylo.

Zaslechla jsem násilníkův výkřik hrůzy, nůž, kterým mě ohrožoval, mu vyletěl z ruky a pak ho nějaká síla ode mě odmrštila. Rychle jsem se ohlédla. Muž ležel na zemi, ale v podchodu nikdo další s námi nebyl. Nečekala jsem, až se zvedne, a rychle se rozběhla.

Utíkala jsem, co mi síly stačily. Nevím, jestli to byla náhoda, ale kolem právě projíždělo policejní auto. Na chycení pachatele už bylo sice pozdě, zato mě ale policisté dovezli s tržbou k majitelce podniku a pořádně jí vynadali.

Lucie H. (50), Plzeňsko