Zlá sousedka mi otravovala život. Křičela na mě a v noci mi klepala na dveře. Pak jsem zjistila, jak je to s ní doopravdy.

Krátce po rozvodu jsem se nastěhovala do domu, kde jsem měla moc příjemný byt, ze kterého byl výhled do dvora a také tam byli milí sousedé. Tedy až na jednu paní, která mi vadila hned od začátku.

Už když jsem se stěhovala, přistihla jsem ji, jak se mi hrabe v krabicích s věcmi. Během kolaudačního večírku na mě zavolala policii kvůli hluku, a to už jsme přitom dávno vypnuli hudbu.

Jenom samé problémy

Pouštěla jsem také na dvůr svoji kočku a ona to nemohla snést. Krmila tam totiž ptáky a bála se, že je bude moje kočka lovit. Ta je však ráda, když se rozplácne na sluníčko a ptáky sleduje jen po očku.

Stejně mi ta stařena pořád nadávala a vyhrožovala, že se mi kočka jednou ztratí. Obávala jsem se, že by ji mohla třeba vyhodit na chodník.

Oplácela jsem jí stejnou mincí

Nejhorší bylo, že na mě chodila ťukat v noci. Než jsem došla ke dveřím, stihla se zavřít v bytě. Viděla jsem kukátkem pohyb na chodbě. Asi si myslela, že mě „vyštípe“. To jsem ale nehodlala dopustit a šla jsem do boje.

Nějaká životem zklamaná bába si na mě nepřijde! Přitvrdila jsem, stejně jako ona. Přestala jsem ji zdravit a pozdě večer jí bušila na dveře. Když otevřela, jen jsem se sladce zeptala, jestli nemá špetku soli.

V momentě, kdy krmila na dvoře ptáky, jsem schválně pustila vysavač, abych hejno rozehnala. Myslela jsem si, že mě nechá na pokoji, ale to jsem se šeredně mýlila. Jednou v noci jsem se probudila, když jsem uslyšela zaklepání přímo u hlavy.

Sousedka seděla ve tmě u mě na posteli a sledovala mě. Vyděšená k smrti jsem rozsvítila lampičku a zjistila jsem, že se mi to jenom zdálo. Jenomže se to opakovalo skoro každou noc. Musela mě nějak začarovat!

V bytě nikdo nežil!

Pak jsem si v jednom týdnu třikrát zabouchla klíče. Nedávalo to smysl, protože klíče si opravdu hlídám. Musela jsem platit velkou sumu zámečníkům. Jsem přesvědčená, že v tom měla prsty ta babizna. Měla jsem toho dost a ozvala se majiteli bytu.

Ten mi ovšem řekl naprosto nečekanou věc. Nevěděla jsem, zda bych neměla jít rovnou k psy-

chiatrovi, neboť jsem zřejmě trpěla halucinacemi. „Paní naproti nebyla lidumil, ale momentálně je už skoro rok v sanatoriu. Těžko vám tam škodí, její byt je prázdný,“ ujistil mě.

Osud nás dvě spojil

Nevěřila jsem tomu, ale od té doby byl klid. Zjistila jsem si, kde ta nebožačka leží, a šla se za ní podívat. Byl to smutný pohled. Od sestry jsem zjistila, že nemá rodinu ani přátele.

Začala jsem za ní občas docházet, četla jsem jí noviny nebo knížky, zatímco ona zírala do prázdna. Možná byla celý život nepříjemnou sousedkou, ale z nějakého důvodu nás dvě osud spojil dohromady. Mně to nic neudělá, když za ní občas zajdu. Kdo ví, kolik času jí ještě zbývá.

Jiřina M. (55), Mladá Boleslav