Šokující příhody měly své vysvětlení, ze kterého rovněž běhal mráz po zádech. Každý večer mě chodil strašit neviditelný duch!

Stalo se mi to před mnoha lety. Tehdy jsem nějaký čas žila sama po rozchodu se svým tehdejším přítelem. Bydlela jsem v pronajaté garsonce a z toho rozchodu jsem se trochu vzpamatovávala.

Věřila jsem totiž, že Robert je ten pravý muž a že spolu zestárneme bok po boku. Měla jsem ho velice ráda a rozchod mě velmi zranil. Často jsem mívala záchvaty smutku a pak se mi opravdu hodně těžko usínalo.

Myšlenky se mi stále toulaly k Robertovi a já se sebe samé stále dokola ptala, co jsem mohla udělat jinak nebo lépe, abychom spolu bývali zůstali.

Čekal mě náročný pracovní den

Jednoho večera k důvodům nespavosti přibyl další. Šla jsem tehdy spát dříve, protože mě čekal náročný pracovní den. Když jsem zhasla a pokoušela se usnout, nedařilo se mi to, ať jsem se snažila sebevíc.

Převalovala jsem se v posteli ze strany na stranu a byla jsem nervózní z toho, že budu na zítřek nevyspalá.

Někdo ze mě stahoval peřinu!

Asi po hodině se mi už naštěstí začaly konečně klížit oči. Ve chvíli, kdy jsem upadala do spánku, se stalo něco hrozného a nevysvětlitelného. Zřetelně jsem cítila, jak ze mě nějaká síla stahuje peřinu. Okamžitě jsem byla zase úplně vzhůru a roztřásla jsem se strachy.

V pokoji nikdo nebyl

V první chvíli jsem si myslela, že se do mého bytu vloupal nějaký zloděj nebo násilník. Chvíli jsem se skoro neodvažovala pohnout. Pak jsem se trochu uklidnila, ale vzápětí šok pokračoval. To už se peřina ocitla úplně na zemi.

Vykřikla jsem a rozsvítila stolní lampičku. Čekala jsem, že uvidím něco strašného, ale všechno se zdálo být v pořádku. Nebyl tu nikdo jiný kromě mě.

Opravdu se to stalo?

Nedokázala jsem si rozumově objasnit, jaká síla mohla z mého těla stáhnout peřinu až na zem. Stále jsem přemýšlela, zda to, co se v pokoji odehrálo, se skutečně stalo, nebo jestli jsem jen blouznila z nevyspání.

Výsledkem všeho každopádně bylo, že jsem celá vyčerpaná usnula až někdy pozdě k ránu.

Bála jsem se další noci

Se svým zážitkem bych se bývala ráda někomu svěřila, ale obávala jsem se, že se mi lidé spíš vysmějí nebo že si budou myslet, že si z nich dělám legraci, tak jsem o tom všem raději pomlčela. Průběžně jsem o tom, co se v noci přihodilo, celý den přemýšlela.

Když přišel večer a já se – tentokrát opravdu hodně unavená – chystala ke spánku, měla jsem strach z nadcházející noci. Ponechala jsem tedy lampičku rozsvícenou a doufala, že usnu i při světle.

Pocítila jsem ledový závan

Tentokrát byl můj zážitek ještě horší. Na vlastní oči jsem sledovala, jak se peřina stále rychleji posunuje na druhý konec postele. A k tomu všemu jsem pocítila podivný ledový závan na obličeji. Strachy jsem byla celá zkoprnělá.

Opět jsem probděla skoro celou noc, naštěstí pak byl víkend, takže jsem mohla spát přes den.

Vtípky škodolibého ducha?

Po několik následujících večerů se situace pravidelně opakovala. To už jsem se bála a děsila trochu méně, protože jsem se necítila v nebezpečí. Brala jsem to zkrátka tak, že jsem se stala obětí ošklivých vtípků a provokací nějakého škodolibého ducha.

Jakoby mi ta neznámá síla četla myšlenky, zanedlouho přišly další způsoby strašení.

Ozvala se divoká hudba

Byla jsem občas zvyklá pouštět si před spaním na uklidnění nějakou hudbu. Teď jsem to vlastně potřebovala ještě víc než předtím. Měla jsem ještě starý přehrávač na CD disky a v něm jsem si nejčastěji pouštěla relaxační muziku.

Jednoho večera skladba náhle zmlkla a místo ní se ozvala nějaká divoká hudba, jakou jsem doma ani nikdy neměla.

Začaly praskat parkety

Opět jsem si to nedokázala nijak vysvětlit. Zkusila jsem disk vyndat a znovu pustit a situace se opakovala, ale u úplně jiné skladby.

Poté, co jsem zase pocítila onen ledový závan, mi došlo, že mě tajemný duch straší jiným způsobem. Hudbu jsem si tedy pouštět přestala, avšak vystřídalo ji tajemné praskání parket.

Stopy dávné tragédie

Strašení se odehrávalo ještě asi měsíc a nakonec mě už ani tak moc neděsilo. Přesto jsem se rozhodla změnit podnájem. Když jsem pak naznačila majitelce bytu, co se mi stalo, znovu následovalo zděšení.

Řekla mi, že kdysi dávno před lety tam bydlela osamělá matka s malým synkem, který se stal obětí tragické nehody.

Existuje posmrtný život?

Od té děsivé události uplynulo už více než patnáct let, ale dodnes jsem přesvědčená o tom, že to byl právě duch toho zesnulého chlapce, který si možná chtěl jenom hrát.

Na posmrtný život jsem předtím nikdy příliš nevěřila, ale po této zkušenosti si už nejsem tak úplně jistá. Každopádně doufám, že duše toho nebohého chlapce konečně došla klidu.

Alice J. (60), severní Čechy