Vím, je mnoho podobných osudů. Ale stejně si říkám: „Proč právě my?“ Dcera přišla o lásku. A vnučka? Ta se nedočkala, až ji tatínek vezme za ruku a povede do školy.
Dan byl můj zeť. Od prvního setkání sympaťák. I když jsem byla na chlapce mé dcery Anežky přísná, za něj jsem byla ráda. A i proto, že se s Anežkou našli brzy. Brali se v 25 letech a o rok později se jim narodila Anička.
Byli opravdu šťastná rodina, plná lásky, milovali jeden druhého a nepotáceli se v hádkách a nevěrách jako jejich vrstevníci. Bohužel druhé miminko na svět nepřišlo. Anežka potratila. S Danem si řekli, že další dítko odloží, až Anička nastoupí do první třídy. Jenže k tomu už nedošlo.
Kde je milovaný tatínek?
Byl to divný den. Celý týden bylo krásně. Slunce, příjemné počasí. Ale tu středu bylo dusno. Navečer přišla bouřka. Dan si s Anežkou a Aničkou slíbili, že si zahrají Člověče, nezlob se!
Vždy se vracel kolem sedmé večer domů. Odbila osmá hodina, a Dan nikde. Někdy se zdržel, ale dával vědět. Přesto jej Anežka nechtěla rušit.
Když nebe plakalo, Anička si sedla k oknu a smutně vyhlížela tatínka. Anežka dcerku utěšovala, že tatínek určitě brzy přijede. Skoro plačtivá dcerka ji donutila Danovi zavolat. Telefon však nebral. To už Anežka znervózněla.
Telefon mi vzal úplně někdo cizí
Podruhé telefon zvedl někdo cizí. Anežka byla v šoku a bála se. Muž na druhém konci byl zdravotním bratrem. Sdělil mé dceři, že její manžel měl vážnou nehodou. V tu dobu byl na přístrojích. Dcera byla zcela paralyzovaná, nevěděla, co má dělat. Pak mi volala, já okamžitě přijela, abych pohlídala naši Aničku.
Já bych ho zachránila
V nemocnici nečekaly na Anežku dobré zprávy. Dan byl v kómatu. Nebyl to moc pěkný pohled. Vzala jej za ruku, mluvila na něj, ptala se, jestli má přivést Aničku. On však nereagoval. Nejspíš. I když Anežka říkala, že snad jí lehce stiskl ruku.
Když se vrátila, Anička žadonila, že druhý den musí za tatínkem. „Já ho pohladím a probudí se,“ viděla to pozitivně svýma dětskýma očima.
Opravdu odešel už navždy?
Ráno bylo to nejčernější. Volali z nemocnice, že Dan v pět hodin zemřel. Anička ještě spala. „Co mám dělat, jak jí to mám říct?“ plakala mi do telefonu. Okamžitě jsem za dcerou zase jela. V té atmosféře se před Aničkou nedalo utajit, co se stalo.
Opatrně jsme jí řekly, že tatínek odešel do nebíčka. Pamatuji, že jsem si naivně myslela, že to nějak vezme. Že ta nevinná dětská duše neví, co znamená ten fatální konec. Ale Anička začala tak strašně plakat!
Nezlobím se na tebe, můj tatínku
Dcera se zhroutila, Anička si začala povídat pro sebe. Zničehonic. Oslovily jsme proto dětskou psycholožku. Ukázalo se, že holčička mluví s tatínkem. Jestli ho viděla, nebo si to říkala jen tak pro sebe, to netušíme. Nechtěly jsme jitřit její rány.
Řekla jen stručně, že si s tatínkem ráda popovídá. Jednou jsem slyšela, jak říká: „Já se na tebe nezlobím, že jsi odešel.“ Je to strašné. Tak malá, a vy jí nemůžete pomoct, protože to, co se stalo, je nevratné.
Barbora H. (59), Karlovy Vary
