Byl máj, a tak jsem se k smrti zamilovala. Dokonce tak, že jsme s Martinem plánovali tajnou svatbu v okresním městě.
Byl máj. Vidím to jako dnes: blížila jsem se k venkovskému nádraží v letních šatech. K vlaku vedla cesta vroubená rozkvetlými třešněmi. Vlak měl jen patnáct minut zpoždění, to byla taky dobrá zpráva.
Když přisupěl, Martin mával z otevřeného okýnka a vesele volal: „Máš občanku?“ Vyhoupla jsem se do chodbičky vlaku. Šinul si to podél řeky a zahrádek do okresního města, kde jsme plánovali uspořádat si tajnou svatbu. Osmnáct nám už oběma bylo.
Nikdo nám to nemohl zakázat. Na úřadě jsme ukázali dokumenty, dohodli se na společném příjmení a rozloučili se s tím, že o čtyři týdny později, v červenci, zde uzavřeme manželství.
Patříme k sobě
Když jsme vyřídili potřebné formality a loudali se zpátky k vlaku, přemýšleli jsme o tom, kde strávíme svatební noc. Fakt je, že peněz jsme moc neměli, leda to, co jsem já vyloudila od babičky a on od mámy. Ani jsme nevěděli, kde budeme po svatbě bydlet.
Nejspíš se zase vrátíme do dětských pokojíčků, ale každopádně budeme vědět, že patříme k sobě a nic nás nerozdělí.
Zamilovaní a bezstarostní
Nic nás nerozdělí, opakovala jsem si, když jsem koukala z okna vlaku na rozkvetlé zahrady nad řekou. Neměli jsme tušení, co se chystá. Byli jsme bezstarostní, skoro ještě děti, po prázdninách nás čekal poslední ročník střední školy.
Těšili jsme se na léto, plánovali jsme, že je strávíme na břehu řeky nebo v kiosku, který byl shodou okolností taktéž na břehu řeky. Zrovna jsem si vybírala svatební šaty. V konfekci v našem městečku, takže žádný zázrak.
Bílé sice měli, ale ne podle mých představ. Rozhodla jsem se, že se je pokusím trochu vylepšit, a nesla je k pokladně, když tu na mě vybafla Martinova mladší ségra Jitka, bledá jako smrt: „Tady jsi! Všude tě hledáme. Martin s tebou musí mluvit.“
Chvíli jenom mlčel
Hrozně jsem se lekla, že se mu něco stalo. Nestalo. Seděl před barákem, v obličeji zelený jak sedma a povídá: „Musím ti něco říct.“ V tu chvíli mi blesklo hlavou, že je konec. Svatba se nekoná. Mlčela jsem, Martin taky, nemohl mluvit, jen chrčel.
Svatba se nekoná
Nakonec ze sebe vysoukal, že rodiče dnes jemu a sestře oznámili, že nazítří se odjíždí do Jugoslávie a odtud do Rakouska – bez zpáteční jízdenky. Rozhodli se emigrovat. Odvezou Martina a Jitku ze země. Na jak dlouho, nikdo nevěděl. Možná i navždy, kdoví.
Všechno bylo pryč
„To nemůžeš!“ vykřikla jsem. Slzely mu oči. Nevěděl, co má dělat. Bylo mu osmnáct a měsíc, mohl tu zůstat, kdyby chtěl. Kdyby se odvážil. „Takže s nimi pojedeš?“ vysoukala jsem ze sebe po dlouhé chvíli ticha. Bezmocně pokrčil rameny.
„Tak nepojedeš?“ zašeptala jsem s nadějí. Ale to už jsem věděla, že mě opustí, že mi zmizí ze života. Dobře že jsem ty svatební šaty ani nestihla koupit, blesklo mi hlavou.
Pomalu jsem odcházela. Ještě jsem se otočila a zavolala: „A kdy se uvidíme? Za dvacet let? V květnu za dvacet let?“ Pak už jsem přes slzy neviděla.
Jako v bublině
Opravdu se to stalo. Opustil mě, bláznivě zamilovanou, šest dní před svatbou. Lze se z něčeho takového vůbec vzpamatovat? Snad. Jen se musíte hodně zatvrdit. Těžko popisovat, jak mi bylo. Žila jsem v bublině. Nějak jsem se dohrabala k maturitě.
Málo jsem mluvila, skoro nejedla a jen zázrakem jsem se neocitla u psychiatra, kam mě chtěli dostrkat naši.
Přišla jsem o kamarádky, chovala jsem se netečně, lhostejně, nikam jsem nechodila, neexistovaly pro mě mejdany, tancovačky, lavičky v parku – a už vůbec ne kluci. Zahrabala jsem se do učebnic. Později, na vysoké, jsem s kýmsi chodila, ale stálo to za starou bačkoru.
Osamělý život
Žila jsem osamělý život. Spojit svůj život s jakýmkoli mužem jsem se ani nepokusila, představa bílých svatebních šatů mě děsila i ve snech. S jedním jsem skoro rok a půl žila, nebylo to ono.
Od Martina přišlo pár pohledů a dva dopisy, ty jsem bez čtení roztrhala a hodila do koše. Ale hodně jsem na něho myslela a představovala si, jaké by to asi bylo, kdyby…
Známý hlas
Přešlo dvacet let, byl listopad 1989 – ani mě nenapadlo, že by se Martin mohl vrátit. Dávno tam má svůj život, pevně tam zakotvil, říkala jsem si. A pak na mě jednou zjara, málem skutečně v květnu, zavolal povědomý hlas. Užasle jsem hleděla do známé tváře.
„Tak jsi to nějak říkala, ne? Za dvacet let na jaře?“ řekl jeho hlas. „No, ano,“ vydechla jsem v šoku. „V květnu za dvacet let.“
Naše pohádka
Objali jsme se a on se bez jakýchkoli úvodů zeptal: „Vezmeš si mě?“ Vytřeštila jsem oči. Připadala jsem si jako ve snu, jako v pohádce. Je to tak, zázraky se dějí. Vzali jsme se přesně tam, kde jsme to kdysi plánovali. A věřte, nebo ne, stihli jsme mít ještě i holčičku.
Alice L. (67), Náchod
