Zabloudily jsme s vnučkou na houbách. Už se začalo stmívat. Kde se vzaly, tu se vzaly ‒ dvě veverky přiskákaly. Vyvedly nás z lesa ven.
Byla jsem už rok vdova, manžel mi zemřel na infarkt. Krátce před jeho smrtí jsme koupili domek na okraji vísky v Lužických horách.
Já houbařila a chodila do lesa na výlety, on pobýval jen na zahrádce. Ale i to mu dělalo dobře.
Když můj muž navždy odešel, zůstala jsem v domku sama. Svůj byt ve městě jsme přenechali dceři a její rodině.
Naštěstí to nebylo daleko, tak za mnou s vnoučaty často jezdili na víkend. Vždy jsme si to spolu báječně užili, vnoučata rostla jako z vody.
Když nastala houbařská sezona, desetiletá vnučka Karolínka už byla na houbaření dobrý parťák. Měla oči jako rys a viděla každou houbu na dálku.
Cestou necestou
A tak jsme spolu jedno sobotní odpoledne vyrazily na houby. I když jsem les dobře znala, nejspíš díky tomu, že jsme si s vnučkou pořád povídaly, jsem přešla nenápadnou odbočku a ocitla se v končinách, které jsem neznala.
Nemohla jsem se ze spleti cestiček vymotat. Byla jsem nervózní, navíc už se začalo stmívat, což mě děsilo.
Uklidňovala jsem vnučku, že se nemusí bát, případně přespíme v nějakém krmelci a bude to dobrodružství!
Jak jsme tak bloudily cestou necestou přes kořeny, najednou se u nás objevily dvě veverky. Sedly jsme si bezradně na pařez a zíraly na ně, jak si hrají.
Já vytáhla chleba s máslem a sýrem, co nám zbyl od svačiny. Také jsme měly s sebou vyloupané vlašské ořechy, vzala jsem jich pro vnučku celý pytlík.
Veverky se k nám odvážily blízko. Hodila jsem jim kousek chleba a ony se pustily do jídla.
Máme jít za nimi?
Pak došlo na oříšky! Ty jim chutnaly ještě víc. Až jsme si říkaly s Karolínkou, že by nám veverky za chvíli jedly z ruky.
„Kdybyste nám tak dokázaly poradit, kde je ta moje pěšinka k domovu,“ povzdychla jsem si. Jedna veverka popoběhla, jako bych ji měla následovat.
„Ona chce, abychom šly za ní!“ vykřikla vnučka, vyskočila a běžela. Mně nezbylo nic jiného, než spěchat za vnučkou, aby se mi neztratila.
„Třeba je poslal nějaký dobrý lesní duch!“ povykovala Karolínka a poskakovala za veverkami. Utíkala jsem za ní a najednou spatřila světýlko. Jako v pohádce.
Sebrala jsem všechny síly a běžela dál za světlem. Přede mnou se objevila louka s posedem, kterou jsem znala. Byla kousek od našeho domu. Vtom se veverky kamsi ztratily…
Božena (64), Česká Lípa
