Babička dostala do vínku dar, kterému nikdo z nás nevěřil. Tvrdila, že umí mluvit s mrtvými. Když umřel děda, své schopnosti mi předvedla.

O babičce Anně se vždycky mluvilo jako o té divné. Tvrdila totiž, že umí komunikovat s mrtvými. Když jí zemřela sestra, říkala, že s ní komunikuje pomocí snů. Po smrti blízké sousedky zase opakovala, že ta za ní v noci chodí a povídají si.

Pro maminku byla blázen

Moje matka z toho šílela. Jakmile s tím babička začala, máma ji hned nazývala bláznem. Když se mě babička snažila přetáhnout na svou stranu, matka zasáhla. „Hlavně jí, prosím tě, nevěř. Neví, co říká,“ tvrdila. A je fakt, že ani já babičce nevěřila. Neuměla jsem si totiž představit, jak by s mrtvými mohla mluvit.

Chtěla jsem důkaz

Když jsem povyrostla a babička zestárla, už jsem to vnímala jinak. Když mi zemřel kamarád z dětství, babička mi od něj předala vzkaz. Šlo o sdělení, které se neměla jak dozvědět. Tehdy jsem přehodnotila svůj názor na věc a začínala babičce věřit.

Chtěla jsem ale pádnější důkaz, a toho se mi dostalo až po letech. Bylo to v době, kdy umíral děda Jindřich. Sžírala ho rakovina, a než jsme se s ním stihli rozloučit, náhle zemřel.

Všichni jsme plakali, jen babička Anna byla podezřele klidná a vyrovnaná. „Proč nejsi smutná?“ zajímalo mě. „Protože vím, že za mnou děda přijde,“ sdělila.

Návštěva hřbitova

Po pohřbu a uložení dědovy schránky do země se naše životy vrátily do normálu. Já dál chodila do práce a jednou týdně vyrážela k babičce. A při jedné takové návštěvě mi řekla něco zajímavého. „Byl za mnou děda,“ pronesla klidným hlasem.

„Chce, abych mu dala na hrob tři muškáty, které si pěstoval,“ prozradila mi a pohlédla směrem k oknu, kde byly. „Máš jít se mnou a on ti dá znamení, že se mnou komunikuje,“ požádala mě.

Přišlo mi to přitažené za vlasy, ale nechtěla jsem babičku zklamat. Vydaly jsme se tedy společně na dědův hrob. Položily jsme na něj muškáty a čekaly.

Bylo to neuvěřitelné

Po pár minutách, kdy se nic nedělo, jsem chtěla odejít. „Jindro, zlom ty květiny,“ řekla přísně babička. Já jen protočila panenky a myslela si něco o šílenství. Už jsem chtěla odejít, když se to stalo.

Všechny rostliny naráz uvadly a v polovině stonku se zlomily. „Co se s nimi děje?“ lekla jsem se. „Stůj a dívej se,“ vyzvala mě babička. Upřeným pohledem jsem sledovala, jak květiny znovu ožívají a přicházejí k sobě. „Jak je to možné?“ žasla jsem.

„To dělá děda,“ usmívala se babička. „Jestli to děláš ty, dědo, chci to ještě jednou vidět,“ požádala jsem ho. A celý proces se znovu opakoval.

Nebylo už, o čem pochybovat

„Už mi věříš?“ zeptala se babička. Já jen pokývala hlavou a pohlédla na hrob. Kdyby mi to babička jen vyprávěla, nevěřila bych. Takhle jsem to viděla na vlastní oči. Ať už to babička dělala jakkoliv, zkrátka uměla komunikovat s mrtvými.

Iveta D. (54),Kopřivnice