Když jsem byla malá, létal k nám na zahradu sýček a houkal celou noc. Babička věřila, že přináší zlou novinu. Dnes už vím, že babička měla pravdu.
Ten strašidelný zvuk děsil lidi odjakživa. Každý, kdo někdy slyšel v noci houkat sýčka, určitě potvrdí, že mu při tom zvuku naskočí husí kůže a fantazie začne vymýšlet hororové scénáře. Tak to bylo i v mém případě.
Houkání sýčka jsem slýchala na naší vesnici odmalička. Sýčci totiž přespávali ve věži nedaleké kapličky.
V noci se kvílení tohoto nočního ptáka rozléhalo nad údolím a nahánělo strach i otrlým starousedlíkům, kteří se vraceli v noci domů z hospody či z tancovačky?
Bujná fantazie?
Dokonce i stará Pěnkavka, vdova po místním myslivci, vyprávěla, že i její muž měl z houkání sýčka neblahý pocit a v noci na posedu ho přepadaly strašlivé myšlenky. A od nich nebylo daleko k přeludům.
Jednou prý takhle za úplňku slyšel houkat sýčka a krátce nato viděl nad pasekou poletovat smrtku i s kosou. I když přelud po chvíli zmizel, Pěnkava se nehnul z posedu až do svítání.
Když se ráno vrátil domů, vše vystrašeně vyprávěl své ženě, a ta poté hrůznou historku barvitě vykládala všem na potkání.
Všichni ale došli k názoru, že myslivcovy vidiny způsobila jeho vlastní fantazie, strach nebo placatka domácí mandlovice, kterou vždy nosil při sobě.
Na statné borovici
Čas od času zavítal sýček i na naši zahradu. Měl v oblibě statnou borovici za domem, kde se usadil a krátce po půlnoci započal svůj koncert.
Pamatuji si ze svého dětství, jak se babička křižovala, když ho uslyšela, běžela zapálit svíčku a modlila se dlouho do noci. Říkala, že se stane do dvou dnů neštěstí. A to se stalo vždycky.
Jako děti jsme tomu věřily, hrůzou ani nedýchaly a modlily se s babičkou. Jenže v průběhu puberty a dospívání jsme všichni došli k názoru, že to všechno jsou jen povídačky. Když zemřela babička, zmizel najednou i sýček.
Celé dlouhé roky se na naší zahradě neobjevil. Svým dětem jsem o něm vyprávěla s nostalgií, protože jeho houkání se už neozývalo ani z kapličky na rozcestí. Zdálo se, že sýčkové z našeho kraje zmizeli úplně.
Až jednou v noci − dcerce bylo tehdy jedenáct roků a synovi devět, se ozval. Zahoukal v takové blízkosti, že mě to probudilo. Okamžitě jsem vyskočila a běžela probudit i děti, aby sýčka také slyšely…
Špatné tušení
Tiše jsme vyšli před dům a špicovali uši, odkud ten smutný nářek jde. Sýček byl na svém místě − na borovici za domem. Měla jsem takovou radost! Na nějaké varování před neštěstím jsem si ani nevzpomněla. Vždyť to byla přece jen hloupá pověra!
„Možná se opravdu něco stane!“ řekl druhý den můj muž zamyšleně, což mě zrovna u něho překvapilo. Byl to totiž rozumný člověk, který věřil jen ověřeným informacím. „Mám z toho špatný pocit, ani nevím, proč,“ dodal.
Následující den jsem zjistila, že pověra o sýčkovi, kterou mi tak vtloukala do hlavy má babička, nelže. A že nelhala ani intuice mého manžela. V práci měl nehodu, přivodil si pracovní úraz, který ho připoutal na mnoho měsíců na lůžko.
Bylo to strašné a byl zázrak, že se po čase zase postavil na nohy. Od té doby se sýček na borovici u našeho domu objevil ještě dvakrát. Když zemřela moje maminka a když moje dcera, už jako vdaná paní, potratila. Houkání sýčka proto není radno podceňovat, to už dnes také vím.
Alena (64), Orlické hory
