Spěchala jsem příliš a jela neopatrně, navzdory nepřízni počasí. Dostala jsem smyk a jen zázrakem unikla smrti.

Ten den se to sešlo. Od rána jsem měla skluz a stále více a více jsem se propadala do děsivého zpoždění. Dítě jsem ale musela ze školky vyzvednout včas. Vychovatelky byly na pozdní příchody rodičů háklivé a velmi nepříjemné.

Jednu z pracovních schůzek jsem musela odvolat, a i tak jsem jen stěží stíhala. Naskočila jsem do auta a rychle vyrazila navzdory tomu, že bylo namrznuto a do toho padal sníh.

Vůz se vyřítil z vozovky

Rychle se začalo stmívat. Jela jsem právě do prudkého kopce, na jehož konci byla ostrá zatáčka. Dolů vedl sráz, na kterém rostly tu a tam stromy. Byl to takový hodně řídký lesík. A najednou se to stalo.

Byl to zlomek vteřiny, během něhož jsem dostala smyk a ztratila vládu nad vozidlem. Vůz se vyřítil z vozovky a letěl vzduchem.

Postava v bílém

V panice jsem kroutila volantem, a přemýšlela, co dělat. I v tom všem jsem si stačila všimnout, že tam v zatáčce, než jsem vylítla, kdosi stál. Ta postava byla celá bílá a velmi vysoká. Nebo možná vysoká nebyla, možná jen tak vypadala, protože se vznášela nad zemí.

Blížil se můj konec?

S vytřeštěnýma očima jsem hleděla před sebe, naprosto fascinována tím, že se neodvratně blíží můj konec. Před očima se mi mihl obraz malé dcerky, manžela, rodičů.

Přes to všechno jsem ale měla zvláštní pocit, že auto letí neuvěřitelně pomalu, jako by se vznášelo. Dokonce v jednu chvíli uhnulo před kmenem stromu, který stál v cestě, a srazilo jen několik větví.

Svitla mi naděje

Auto dopadlo na zem, kupodivu jsem necítila žádný prudký náraz, žádnou bolest, stále jsem žila a vnímala. Auto jelo jako sáňky, bralo s sebou keře a různé roští. Viděla jsem před sebou louku. Ach, můj Bože! Svitla mi naděje.

Tam by se mohla ta rychlost zmírnit, a při troše štěstí možná i dokonce zastavit. Necítila jsem stále žádnou bolest, necítila jsem vůbec nic.

Jako zázrakem mi nic nebylo

Auto se zastavilo pozvolna. Seděla jsem v něm dál nehnutě a zírala před sebe. Z toho šoku jsem nebyla schopná pohybu. Až po hodně dlouhé chvíli jsem se začala ohmatávat. Byla jsem celá, nic mi nebylo, žila jsem. Vylezla jsem z auta, abych si ho prohlídla. Na první pohled to nevypadalo vůbec tragicky.

K nebi se vznášela postava

Když jsem ale zvedla hlavu a podívala se na cestu, kterou jsem úspěšně proletěla, viděla jsem nad lesem vznášet se vzhůru k nebi postavu. Byla celá bílá a zmizela v množství vloček, které padaly z temného nebe.

Jitka A. (51), Opava