Odkvetly sněženky a bledule, na loukách žlutě svítily podběly. Jaro o sobě dávalo vědět, a jako by šeptalo: Už ses konečně zamilovala?
Jaro přímo vyzývá k tomu, aby se člověk zamiloval. A ten, komu se to nepodaří, si potom připadá jaksi nepatřičně. Jako by byl zaostalý nebo tak něco. Na to jaro před mnoha lety si dobře vzpomínám. Dala jsem si předsevzetí zamilovat se, jakkoli to zní absurdně.
Protože některé holky ze třídy, naštěstí ne všechny, se už chlubily všelijakými zkušenostmi, a tak si člověk připadal takový nějaký opožděný. Jenomže se mnou to bylo vachrlaté. Máma byla neúměrně přísná a táta cholerik.
To se pak těžko chodí na rande, notabene když mě ani nikdo na žádné rande nepozval. Také s námi bydlela staropanenská teta Blažena, tátova sestra, která vypadala jako můj táta v sukních. Byli si nápadně podobní. Teta vyhlížela taky trochu jako chlap.
V městečku se žertem šuškalo, což se ke mně doneslo, že mě hlídá trojhlavá saň. Neuměla jsem si představit, jak bych se s takovým dozorem dostala z domu, jak říkávala s pohoršením teta Bláža, za nemravným účelem.
Odkvetly sněženky a bledule, louky žlutě svítily podběly a lesní mýtinky se bíle třpytily sasankami.
Sen o motorkáři
Spolužačky se po vyučování scházely s kluky a pyšně o tom druhý den o přestávkách referovaly. Jim se to chlubilo, když pocházely z normálních rodin! Jedné noci se mi zdálo, že jedu s jakýmsi moc pěkným, skoro by se dalo říci výstavním klukem na motorce.
Vzbudila jsem se skoro plačky, neboť mi bylo jasné, že to navždy zůstane jen marným snem. Ta představa jako by se mi zadřela do mozku, nedokázala jsem myslet na nic jiného, o čemž svědčily i dvě pětky z matiky a čtyřka z biologie.
Byly i takové, kterým se svištět na motorce s hlavou přitisknutou na široká záda v koženkové bundě podařilo, například Monika, jejíž rodiče provozovali na náměstí řeznictví.
Fata morgána
Měli dost peněž i známostí na to, aby jejich Monča chodila přepychově oblečená, a to pak nebyl problém uhnat motorkáře. A pak se ten sen, světe, zboř se, vyplnil. Honza ze třetí bé se mě zeptal, jestli bych třeba nechtěla svézt.
Nejdřív jsem se domnívala, že je to nedorozumění a že se Honza spletl, ale když se na mě koukal pořád dál a usmíval se, tak jsem ze sebe přiškrceným hlasem vypravila, že teda jo.
V téže vteřině jsme si to frčeli městečkem a holkám na chodnících lezly oči z důlků. Byla by to fantazie, nebýt toho, že táta zrovna koukal z vrátek, jestli nejde listonoška.
Když zmerčil motorku, jak hrká přes kočičí hlavy, nejdřív si myslel, že je to nějaká podivná jihočeská fata morgána. Hned vše vyklopil tetě Bláže, která na verandě háčkovala. „Nevěřím,“ řekla teta, „že by naše holčička sedla na ďáblovu mašinu.
Taková inteligentní dívka!“ Táta zavyl: „Na tyhle oči jsem to viděl!“
Silniční lišej
Když jsem se zanedlouho přiloudala s provinilým výrazem domů, vystartovali na mě všichni tři, máma, táta i teta Bláža, a tak jsem se sesypala a přiznala. Vše eskalovalo, když ze mě během výslechu dostali i jméno majitele té mašiny.
„To nemyslíš vážně!“ sípal otec. „Taková rodina! Strejda emigroval do Ameriky a sestřenice přes Jugoslávii do Rakouska, jsou to nepřátelé režimu!
Co tvoje studia, holka nešťastná?“ Máma a teta Bláža naříkaly, že prý nejenže jsem sedla na motorku, ale ještě ke všemu nevhodnému mladíkovi. Jenomže copak se dá srdci diktovat?
Ostatně na dveře ťukaly moje osmnácté narozeniny, byla jsem skoro dospělá, a navíc v osmnácti už musí mít holka něco za sebou, jinak by si připadala méněcenná. Teta Bláža ode mě vyžadovala slib, že už nikdy nikomu na motorku nesednu, tak jsem jí to slíbila.
Leč hned dva dny jsme se zase už řítili uličkami. Asi jsme se však řítili až moc, a tak jsme vlivem prudkého zabrzdění přeletěli přes řídítka a chvíli leželi rozpláclí na křižovatce před školou.
Skoro nic se nám nestalo, jen banality, drobnosti zvané silniční lišej. Byli jsme odření, bohužel i v obličeji, který mi drobně krvácel, a pohmoždění. Nápadně jsem kulhala na pravou nohu.
Když jsem se takhle za hodinu dostavila na laboratorní cvičení z fyziky, žasnoucí vyučující chtěl volat záchranku. To jsem zhatila, tak si aspoň později postěžoval naší třídní, že jsem mu přišla do hodiny krvácející.
Záležitost se řešila mimo jiné i na třídní schůzce, kam chodívali moji rodiče ruku v ruce a teta Bláža na ně čekala na lavičce před školou.
Tři vlčí máky
Z třídní schůzky přišli všichni tři domů a připomínali tři vlčí máky nebo onu trojhlavou saň. Divže jim nešlehal z tlam oheň. „Máš zákaz vycházení,“ rozhodl otec. „Počkej,“ šeptala teta Bláža.
„Nemůže mít zákaz vycházení, když chodí do školy.“ Máma dokola naříkavě opakovala: „Jak můžeš chodit na výuku zakrvácená?
Co si o naší rodině lidi pomyslí?“ Zakázali mi všechno, televizi, snad i rádio, vycházky v parku, dokonce i Klub mladých diváků a telefonování s kamarádkami. Směla jsem jen chodit do školy a pak se doma učit.
Na třídní schůzce totiž zároveň vyšlo najevo, že je můj prospěch katastrofální a že rodičovský sen o mých vysokoškolských studiích je možná jen blud. Ale mou a Honzovu lásku všechny ty překážky do země nezadupaly, naopak.
Vídali jsme se jen o přestávkách nebo pak v době oběda v jídelně, ale stačili jsme si toho spoustu říci.
Konečně sami
Před koncem školního roku jsme vymysleli lest. Trojhlavá saň mě, pravda, hlídala svědomitě, ale přes den chodila do práce, jinak to ani v té době nešlo, kdo nepracoval, toho zavřeli. A tak jsem si vymyslela chorobu.
Stačilo sníst křídu a strčit teploměr do čaje, znáte to. Byla jsem zelená a rtuť šplhala až bůhvíkam. S těžkým srdcem mě odvedli k doktorovi, který zachmuřeně krčil rameny, pak uložili do postele, pečlivě zamkli a spěchali za prací.
A to už se přes plot hbitě přehoupl Honza. Konečně sami! Strávili jsme spolu celé dopoledne, a ne jedno. Tímto způsobem jsem hluboko do hlíny pohřbila vysokoškolský sen svých rodičů. Na podzim jsme se s Honzou narychlo brali, už jsem ani nestihla odmaturovat.
A trojhlavou saň, když se trochu uklidnila, což přirozeně nějakou dobu trvalo, jsme solidně zaměstnali.
Teta Bláža chodila městem pyšně s kočárkem a na malého synovce pletla a háčkovala, což byl její koníček, máma vařila kašičky a táta chechtajícím se kamarádům v začouzené hospodě vyprávěl, jak se mě marně snažil uhlídat před nevhodnými nápadníky a poslat na studia.
Radka (63), Třeboň
