S manželem jsme vychovávali Markétu a Michala. Ten byl o osm let mladší než sestra, vymodlený, byl skoro zázrak, že se narodil.

Někde jsem udělala chybu. Uvědomila jsem si to však pozdě. Abych řekla pravdu, vlastně se mi nelíbilo, když Karel hlídal dospívající Markétu div ne s flintou v ruce. „Karle,“ úpěla jsem. „Vždyť se ta holka nakonec nevdá.

Musíme jí přece nechat aspoň nějakou svobodu, nějakou možnost rozhodovat se samostatně.“ Nenechal si říct, jednoho z Markétiných nápadníků dokonce shodil ze schodů, což mohlo mít nedozírné následky, naštěstí schodů bylo jen pár a klukovi se nic nestalo.

Hlídal ostražitě a svědomitě, avšak zkrátka neuhlídal. Vdávala se už v devatenácti. Možná to bylo brzy, ale všechno dopadlo dobře, narodila se krásná, zdravá holčička a Markéta s Pepou jsou spolu dodnes a spokojení.

Rána do hlavy

Měla jsem si z tohoto příběhu vzít ponaučení. Kromě Markéty jsme totiž vychovávali ještě Michala, vymodleného synka, o osm let mladšího než sestra. Byl zázrak, že se narodil, doktoři krčili rameny, vypadalo to, že druhé dítě zůstane nesplněným snem.

Ale odmalička jsem jako buldok. Jakmile se zakousnu, tak nepustím. Když se narodil Michálek, byla jsem nejšťastnější ve vesmíru. Zbožňovala jsem ho. A když se mu začaly líbit holky, bylo to pro mě jako rána do hlavy lopatou.

Takový nápor žárlivosti se skoro nedal unést. „Vždyť se ten kluk nakonec neožení. Dej mu aspoň trochu svobody,“ smál se mi tehdy Karel, kterému jsem kdysi v souvislosti s Markétou říkala totéž.

Ale časem to přestala být legrace. Dozvěděla jsem se, že se mi v ulici i jinde přezdívá mama Jagr – v narážce na maminku světoznámého hokejisty, která synka rovněž přísně hlídala.

Bude nešťastný

„Nehraj si na osud, holka zlatá,“ kladla mi na srdce starší sestra. „Když já se bojím,“ odpovídala jsem, že „Michálek udělá ve výběru partnerky nějakou hroznou chybu a bude pak nešťastný. Bude ho to bolet.“

Dodnes si pamatuju, co mi na to ségra řekla: „Život bolí. Ať si radši rozbije hubu sám než kvůli tobě.“ Měla pravdu. Každou přítelkyni, kterou si syn přivedl, jsem mu znechutila. Pomlouvala jsem ji, zdůrazňovala a zveličovala její špatné vlastnosti.

Nebo jsem ji jednoduše zahnala. Stačilo naznačit, že má Michálek jinou. Dnes je synovi přes čtyřicet a život starého mládence se mu zalíbil. Jak bych si teď přála, aby se oženil a stal se z něj spokojený táta. Ale tomu se jen směje.

Lenka (69), Karlovarsko