Po rozvodu jsem byla dlouho sama, stále se mi nedařilo někoho si najít. Jako kdyby byli všichni muži zadaní! Až náhoda mi pomohla získat srdce vysněného muže.

Být rozvedená je v dnešní době už naprosto běžné. Jen mě nenapadlo, že mě to tak sebere. Na samotu jsem zrovna zvyklá nebyla. Neuplynul den, kdy bych nepomyslela na nějakou možnost seznámení.

Měla jsem sen

Toužila jsem po muži, o kterého bych se mohla opřít. Spolehnout se na něho! Po někom, s kým bych sdílela nejniternější myšlenky. Třeba se s ním i pohádala, aby pak přišlo usmiřování. A taky s kým bych nebyla pořád tak sama. Už mi to trochu leze na hlavu.

Asi jsem si stanovila nějaké vysoké nároky, že se mi nedařilo. Nebo to snad bylo na mně až příliš moc vidět? To chlapy přece odrazuje, oni chtějí dobývat. Tedy kdysi to tak chtěli. Najít si partnera byl můj velký sen a teď už vlastně jediný.

Našla jsem si brigádu

Když se mi nedařilo, tak jsem měla jiný nápad, který by mi chlapa mohl aspoň trochu nahradit. Uvažovala jsem o pořízení pejska, ale i tuhle myšlenku jsem zavrhla z obav, co bych dělala, kdyby se mi něco stalo. Co by potom s tím chudákem bylo?

Samota mě tížila čím dál víc. Jednou, při návratu z vycházky, jsem si všimla barevného plakátku. Visel hned u vchodových dveří na nástěnce. Týkal se roznášení nejrůznějších reklamních letáků po domácnostech. Jednou z neobsazených oblastí byla i ta naše. Hned po víkendu jsem se vypravila na uvedenou adresu a hlásila se na brigádu.

Měli plno

„Ta vaše oblast je už obsazená, ale byla by tu ještě jedna, hned vedle,“ oznámila mi jakási slečna, aniž si přestala pilníkem upravovat svoje dlouhé nehty.

Překvapil mě na lavičce

První den v mém novém zaměstnání byl horší, než jsem si představovala. Nohy mě bolely úplně třeskutě a v poledne mě už bolelo všechno. Tělo naprosto rozlámané. To snad ani dlouho nevydržím, říkala jsem si, i když by se ty peníze zase hodily.

Ztěžka jsem usedla na jednu z laviček v malinkém parčíku, co se táhl středem sídliště, a vytáhla krajíc chleba, že se naobědvám. Vtom si ke mně bez ptaní přisedl jakýsi muž.

„Tak jak to jde?“ zeptal se mě ten neznámý. Pohled mi padl na jeho objemnou brašnu. Byly v ní stejné letáky, jako jsem měla já. Došlo mi, že je to můj kolega!

Najednou se objevil

Než jsem stačila odpovědět, pokračoval: „Asi jste unavená, co? Mně to trvalo snad měsíc, než jsem se dostal do kondice. Vtom se odkudsi přiřítil pes. Vlastně pejsek. Čivava. Byl nádherný!

Podivila jsem se, že smí běhat tak na volno, ale pán se rozesmál. Prý má Lišáček vlastní hlavu! Byl to kouzelný pes, takového bych si asi pořídila.

Musela to být mýlka

Povídali bychom si snad až do večera, ale práce volala. Rozloučili jsme se a já hned vzápětí litovala, že neznám ani jeho jméno, ani kdy má zase roznášku. Uplynul týden a potom další a další. Po neznámém pánovi jakoby se slehla zem.

Nedalo mi to a vypravila jsem se za onou slečnou s pilníkem. „Ale tam, co říkáte, jste ho nemohla potkat! To není váš rajón a jeho taky ne! Jste si jistá, že se nepletete?“ zeptala se nedůvěřivě. Ale já si jistá byla.

Byla to neuvěřitelná náhoda, že jsme se oba spletli, vždyť on roznášel letáky už dlouho. Jak se mohl tak zmýlit? Došlo mi, že pokud se chci s oním pánem znovu vidět, musím se za ním vypravit do jeho rajónu. Ale co mu řeknu? Vždyť o něm vůbec nic nevím!

Ale to mi zase tolik nevadilo, věděla jsem, že si s tím pánem rozumím a chtěla bych ho víc poznat. Tak dlouho a tak pěkně se se mnou žádný už tak dlouho nebavil.

Lišáček si mě pamatoval

Bylo to celé bláznivé, tak jsem nakonec svůj úmysl onoho neznámého vypátrat zavrhla. A pak jsem se do toho zase pustila.

Pečlivě jsem si vypsala ulice, kde mám letáky opravdu roznášet já, abych zase něco nespletla, a poctivě jsem minimálně dvakrát týdně nachodila mnoho kilometrů. Už jsem měla namířeno domů, když jsem v dálce zahlédla známého pejska. Že by to byl Lišáček?

„Lišáčku, pojď ke mně!“ zavolala jsem a on mě poslechl. Jako bychom byli staří známí! Pohladila jsem ho, a než jsem se stačila narovnat, stál přede mnou onen pán. Tentokrát jsem si všimla, jak mu to sluší.

Ošlehaný větrem, oči schované za brýlemi s modrými obroučkami. Fešák! I hlas měl melodický. A mnou proběhla radost, že ho zase vidím.

Byl také rád

„No to je ale náhoda,“ smál se vesele. Já ale věděla, že naše setkání žádná náhoda není. Ani to první, ani druhé. A hned jsem mu to řekla. „To je snad osud,“ odpověděla jsem a on se znovu rozesmál. Přiznal, že naše první setkání bylo dílem jeho pejska.

Trochu se zaběhl, ale on mi to nechtěl přiznat. Přece by nebyl tak hloupý a nespletl si svůj rajón!

Zajímavý život

Já tomu ale nevěřila. Zasáhl osud. A jeho pomocníkem byl Lišáček! Sedli jsme si zase do parku a na lavičce strávili víc než hodinu. Zajímavě vyprávěl o svých cestách, které absolvoval v mládí. Dokonce jezdíval i stopem, něco, co dneska už zase tolik nefrčí.

Měl tolik historek, že jsme chtěli pokračovat dál. A tak mi život nadělil nejen skvělého partnera, ale i vytouženého pejska. Letáky roznášíme společně. A také už nejsme sami. Zatím ještě bydlíme každý zvlášť, ale jednoho dne to přijde a budeme bydlet spolu!

Marta P. (64), Orlová