Blížila se mi sedmdesátka. Síly a radost ze života mi ubývaly. A pak moje vnoučata pomalovala manželovu pracovnu veselými obrázky.

Nikdy bych nevěřila, že mně a mým kamarádkám ty veselé kresby mohou tak moc pomoci. Moje malá vnoučata do nich vložila svou velkou radost do života a něco z té energie zbylo i pro mě.

Zjistila jsem tak, že některé předměty mohou skutečně nabíjet druhé energií a uzdravovat.

Talent pro malování

Jako dítě jsem ráda malovala, byla to taková moje vášeň. A lásku k malování po mně zdědily i moje děti. Obě dcery krásně malovaly, jedna z nich dokonce vystudovala střední výtvarnou školu a syn byl taky v tomto směru velmi talentovaný. Což bylo prý výjimečné.

Dětská psycholožka z něho byla nadšená a říkala, že běžně chlapci moc dobře nemalují, že to bývá spíš výjimka. Tak nevím, ale něco na tom asi bude, když to říkala odbornice na dětské duše.

Zeď sváděla k akci

Pravdou je, že v synově okolí a třídě moc výtvarně talentovaných chlapců nebylo. Talent mých dětí jsem nadšeně podporovala, a když mi pomalovaly stěnu nad postelí, měla jsem pro to pochopení.

Nikdy jsem se kvůli tomu na ně nezlobila ani jsem je nehubovala, vlastně mi ty jejich malůvky většinou udělaly i radost. Sama jsem v tomhle směru byla totiž stejná.

Jako dítě jsem taky neodolala, když jsem viděla tu velkou bílou plochu – budila ve mně tvůrčí fantazii.

Tchán s tchyní pochopení neměli

Můj manžel, a hlavně jeho rodiče pro to však příliš pochopení neměli. Byli to vystudovaní ekonomové a umělecké schopnosti našich dětí jim nic moc neříkaly.

Tak jsem pokaždé, když naše děti pomalovaly nějakou zeď v jejich domě, dotyčnou stěnu rychle přebílila, aby nebyl důvod k rozčilování a hádkám.

Pracovna jako plátno

Co jsem nemohla dopřát svým dětem, to jsem dopřála vnukům. Manžel už byl totiž po smrti. Zemřel nečekaně na infarkt, když byly Kačence tři roky, a Vašíka se už bohužel nedočkal.

A tak jsem jednoho dne vymalovala celou jeho pracovnu bílou barvou a s velkou dávkou pomstychtivosti do ní přivedla svá vnoučátka. Kačence už bylo sedm let a Vašíkovi necelé čtyři. „Děti, vidíte ty krásně bílé stěny?

Všechny je můžete pomalovat!“ Vnuk s vnučkou se s nadšením vrhli na barvičky, na kterých jsem nešetřila, a začali tvořit svá díla.

Děti byly nadšené

Celý víkend jsem o nich nevěděla. Děti byly opravdu tvůrčí, jejich fantazie neznala hranic. Dokonce se pak vrhly i na velké čtvrtky, které jsem jim také připravila. A z těch vyrobily na pomalované stěny obrázky. Byla to nádhera! Tohle umí jen děti!

Libovala jsem si, když jsem ten výtvor viděla. To jsem ještě netušila, že jsem si vyrobila léčivé prostředí.

To prostředí bylo skutečně léčivé

Asi třetí den jsem si uvědomila, že mě ta bývalá manželova pracovna přitahuje jako magnet. Ráda jsem v ní seděla a četla jsem si nebo jen tak odpočívala. Cítila jsem se tam skvěle.

Jednou jsem tam dokonce usnula po obědě na koberci, když jsem si chtěla zacvičit. K večeru jsem pak vyskočila ze země jako bych omládla o dvacet let.

Kamarádky nevěřily

Když jsem to vyprávěla svým kamarádkám v cukrárně u kávy, nevěřícně kroutily hlavami a chtěly si to vyzkoušet i na sobě. Jednu bolela záda a druhou hlava a cítily se obecně unavené. Navrhla jsem jim tedy, aby ke mně hned druhý den odpoledne přišly na čaj.

Přišlo jich hned šest

Nebylo ani půl páté, když jsem zahlédla oknem, jak u branky postává šest bab. Kamarádky si to nenechaly pro sebe a přitáhly s sebou další zvědavé ženské, které se nedaly odbýt. Naštěstí byla pracovna velká a židlí bylo taky dost.

Skvělá nálada

Během popíjení čaje se nám všem zlepšila nálada, najednou jsme jedna přes druhou vyprávěly příběhy z mládí a humorné historky ze života. Smích se rozléhal po celém domě. Já jsem pak dokonce vytáhla brusinkový likér a karty.

Hrály jsme do noci a smály se jako blázni. Takovou legraci jsem dlouho nezažila. Když jsme se rozcházely, bylo nám všem skvěle.

Zaplavil nás velký příval energie

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout, jak jsem se rozdováděla. Cítila jsem obrovský příliv radosti a energie. Nebolely mě klouby, cítila jsem se, jako by mi bylo zase dvacet let. Že by to měly na svědomí ty kresby?

Děti do nich vložily svou radost, nadšení a mládí. Musela jsem to vyzkoušet znovu. Hned druhý den jsem proto obvolala své známé.

Cítíme se všichni skvěle

Další karetní dýchánek byl už za čtyři dny a bylo nás ještě o dva víc. Přibelhal se i starý pan Krupička, kterému táhlo na devadesát. Protože s sebou nesl dvě lahvinky vína, vpustila jsem ho. To odpoledne a večer opět neměly chybu.

Bylo to, jako bychom byli zase puberťáci. Od té doby děláme naše akce pravidelně každý týden už šest let. Ještě stále všichni žijeme a těšíme se poměrně dobrému zdraví, a hlavně veselé mysli. Dokonce i starý pan Krupička.

Alžběta H. (74), Plzeňsko