Byla by plnoletá. Moje vnučka. Co by asi dělala? Čím by se chtěla stát? Měla by život před sebou.

Když se vám stane něco takového, smíříte se s tím, že dítě už není mezi živými. Jinak by vás ta nejistota zničila. Stejně si ale občas řeknete: „Ona určitě někde je a je moc spokojená.“

Byla naše sluníčko

Gábince bylo tehdy osm let. Bydleli jsme v menším městečku, tehdy děti chodily do školy a ze školy bez doprovodu. Obzvlášť v místě, kde se nic nestalo. Děti šly do školy, a když přišly domů, zase vyběhly ven s kamarády. Jako kdysi Gábinka.

Vyhrožoval dětem

Děti lítaly venku, chodily do zahrad, kde byly malé chatky. Tam trhaly ovoce, hrály si tam, což popudilo majitele, pokud tam přijeli a načapali je. Jednou nám Gábinka vyprávěla, že jeden chlap na ně řval, že jim uřeže prsty a pošle je rodičům. Že by on…

Prostě zmizela

Děti si tam onoho dne hrály na schovku. Tehdy Gábinu viděly naposledy. Byly ale malé, takže neřešily, že je pryč. Šly jinam a pak zamířily domů. Když se můj syn a jeho žena začali ptát po dceři, děti jim řekly, že si myslely, že Gábina prostě odešla. Kamarádi dostali od svých rodičů vyhubováno, že kamarádku nehledali.

Nikdo nic neviděl

Vydali jsme se Gábinu hledat, povolali jsme i policii. Zapojili se sousedé i dobrovolní hasiči. Nikde ani stopy. Nikdo nechápal, jak mohla tak nepozorovaně zmizet. Prohledali jsme i různá zákoutí, studny, díry, kam by spadla.

Druhý den na víkend přijeli majitelé chatek, takže je zpřístupnily policii. Nikde nic.

Udělal jí něco on?

Onen muž, který dětem vyhrožoval, přijel později večer. Také pustil policii dovnitř, přitom prý pronesl něco ve smyslu, že byla jen otázka času, kdy se spratkům něco stane. I když jsme upozornili na jeho výhrůžky, nikdo mu nic nemohl dokázat.

Ale snad bych si ani nepřála, aby jí on něco udělal. Gábinka prostě zmizela, nikdy jsme ji už neviděli.

Jarmila L. (65), Zlín