Narodila jsem se rodičům až po čtyřicítce. Dnes se to možná zdá normální, ale tehdy bývali lidé v tomto věku mnohdy už prarodiči.

Byla jsem vytoužené dítě, protože po smrti mého bratra nemohla moje máma dlouho přijít do jiného stavu. Po té tragické události na tom byla psychicky velmi dlouho špatně. Když jsem se narodila já, byl to pro ně nový a šťastný start. A tak mě rozmazlovali.

Nejenže jsem dostala, nač jsem si vzpomněla, ale také za mě vše dělali. Taky se o mě extrémně báli a byli hodně úzkostliví. Stačilo, abych se trochu nastydla, a hned běželi k doktorovi. Možná i proto jsem si od dětství přála být lékařkou.

Chytrá a zlobivá

Škola mi šla snadno. Jen mí rodiče museli často na kobereček. Nechtěla jsem poslouchat učitele a se spolužáky jsem také zrovna nevycházela. „Jestli tu holku nesrovnáte, hrozí jí podmínečné vyloučení ze školy,“ dozvěděli se rodiče ve třeťáku.

Kouřila jsem totiž na záchodě. A učila jsem to i své spolužačky. Možná proto, abych se jim zavděčila. Nikdy jsem totiž do kolektivu moc nezapadla.

Neustále jsem se snažila na sebe strhávat pozornost a upozorňovat na sebe, i když, jak to dnes vidím, velmi nevhodně.

Nelíbil se jim!

Na vysoké jsem se konečně trochu zklidnila. Odešla jsem do Prahy a přestěhovala se na kolej. Možná tím, že jsem konečně byla zodpovědná sama za sebe a nepřipadala si jako ve vězení, jsem se najednou srovnala a našla si i kluka.

To bylo doma haló, když se to naši dozvěděli! Martin totiž nebyl vysokoškolák, ale umělecký truhlář. „To není kluk pro tebe!“ dozvěděla jsem se jako první. Když jsem ho poprvé přivezla domů, chovala se moje máma tak, že jsme předčasně odjeli.

S rodiči jsem potom půl roku nemluvila. Nakonec kapitulovali a Martina přijali, byť se k němu nikdy vřele nechovali.

Bez babiček to nešlo

Školu jsem dokončila s červeným diplomem, což je trochu upokojilo. A po promoci jsem nastoupila na internu u nás ve městě. Martin naštěstí vždy chtěl bydlet mimo Prahu, tak jsme si koupili starší baráček blízko mých rodičů, který on zrekonstruoval.

A jak uznali i moji rodiče, skvěle. Jen jedna věc nešla dle jejich plánu. Záhy jsem otěhotněla a odešla z nemocnice. Vdávala jsem se ve čtvrtém měsíci. Tehdy, v druhé polovině osmdesátých let musela být nejdřív svatba, pak děti.

Rychle za sebou jsme měli dva kluky, Ríšu a Míšu. Martin už v té době měl rozrůstající se firmu, protože byl nejšikovnějším truhlářem široko daleko. A aby vše utáhl, dělal od brzkého rána do noci. Já nikdy nebyla domácí hospodyňka.

Nevím, jak bych všechno zvládala bez pomoci rodičů, a hlavně tchyně. Ta k nám přijela vždy na pár dnů a vše, co umím, mě vlastně naučila. Z domova jsem neuměla nic.

Nemocnici jsem opustila

Zatímco mně dvě děti stačily a chtěla jsem se vrátit do nemocnice, dokud byla naděje, že ještě něco umím, Martin toužil ještě po holčičce. Narodila se nám dvojčata, Lucka a Katka. Během šesti let jsme tak měli čtyři děti.

Já jsem běžný provoz rodiny a domácnosti sama nezvládala, tak si nakonec obě babičky u nás doslova podávaly dveře, aby nám pomohly. Martin se dětem věnoval, ale jen když mu to čas dovolil, a děti ho milovaly. Nakonec bylo jasné, že do nemocnice už nenastoupím.

„Nezlobte se, nemůžeme vám tu držet místo věčně,“ sdělil mi primář. Mně se nakonec docela ulevilo, protože po tolika letech s dětmi jsem si už ani moc nevěřila. Nakonec jsem měla štěstí.

Po lékařce u nás na poliklinice, odcházející do důchodu, jsem převzala ambulanci.

Uklidila a vzala mi muže

Roky běžely, děti rostly a my s mužem se ztráceli mezi prací, dětmi a povinnostmi doma i kolem domu. Bohužel pak zemřel můj otec a rychle za sebou i obě babičky. Nejhorší pro mě bylo si najednou sama poradit.

Naštěstí k nám ochotná sousedka za rozumný peníz chodila uklízet. Zvládla jsem akorát tak připravit dětem svačiny, oběd měly ve škole, Martin jedl přes den, kde si co sehnal.

Kluci i holky postupně vylétli z domova na studie a na pětačtyřicáté narozeniny jsem od Martina dostala překvapivý dárek: „Radko, chci se rozvést,“ podíval se na mě zpříma. Nebyla jsem schopná údivem vůbec nějak zareagovat.

O patnáct let mladší sousedka Lenka, která nám tak ochotně chodila uklízet, ho utáhla na guláš a pak i na další příjemnosti. Ráda vařila a pekla a byla sama. To jsem podcenila. Ale spíše mě něco takového ani nenapadlo. Prostě ztracená existence!

Zůstala jsem sama

Rozvod proběhl na první pohled v klidu, všechny naše děti to přijaly a jejich vztah s otcem to vůbec nenarušilo. Dokonce ho navštěvovaly častěji než mě a s Lenkou si rozuměly. Brzy jim přibyl další sourozenec Jakub. Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky.

Martin mě po dohodě vyplatil a já si koupila byt. Ponořila jsem se zase do práce, to jediné jsem zvládala bez problémů, jezdila na různá školení a rozšiřovala si znalosti. Jenže jsem se vracela do prázdného bytu. Sice jsem měla dva vztahy, ale brzy skončily.

Oba muži vlastně hledali kuchařku a hospodyňku, přesně to, co já nebyla a na čem mi ztroskotalo manželství. Když jsem jednou potkala Martina s jeho druhou ženou po cestě z ordinace, a jejich malým dítětem, zhroutila jsem se.

Nechtěla jsem na nic myslet

Vypadali tak šťastně, tak spokojeně. Tu vzpomínku jsem nemohla vypudit z hlavy. Delší dobu už jsem měla problémy se spánkem, ale od toho dne jsem nemohla spát vůbec.

Každý den v práci jsem byla úplně vyčerpaná, dokonce jsem přeobjednávala odpolední pacienty, abych mohla jít dřív domů. Hned jsem odpadla a v noci pak nemohla spát.

Abych mohla pracovat, začala jsem se různě dopovat a večer jsem si naopak naordinovala prášky na spaní. Vzala jsem si prášek a usnula. A tak to začalo. Bez pilulky už jsem prostě neusnula. Jedna už nestačila, tak jsem přidala ještě polovinu, pak druhou.

Bohužel jsem si léky mohla psát. Věděla jsem, že si zahrávám s ohněm, a zkoušela prášky vysadit. Třes celého těla mě ale „přesvědčil“, že to nezvládnu.

Děti zasáhly

Pak mi jednou večer volala dcera. Rozespalá a omámená jsem špatně artikulovala, zřejmě i nelogicky odpovídala. Vlastně ani nevím, o čem jsme se bavily. Všechny čtyři děti ke mně doslova vtrhly hned druhý den. V lékárničce objevily zásoby léků na spaní.

Podezření měly už delší dobu, až telefonát s dcerou pro ně byl tou pověstnou poslední kapkou. Píšu vám z odvykací léčebny. Jsem tu už druhý měsíc. Nechci to popisovat, je to prostě hodně drsná zkušenost. Musím to ale zvládnout. Mám přece silný důvod.

Ríšova manželka čeká první dítě, mého prvního vnuka, a já chci být milovaná babička, když mi to jako mámě moc nevyšlo.

Radka N. (73), Tábor