Nic mě netěšilo ani nebavilo. Až věštba, které jsem se zprvu smála, mě opět přivedla k životu. Díky ní si vychutnávám každý den!
Každý má občas špatnou náladu. Já ji ale měla tak často, že už tu lepší jsem si ani nepamatovala. Nějak se mi prostě nedařilo nastartovat. Neměla jsem k tomu žádný důvod. I moje kamarádky si toho všimly a konstatovaly, že mi ta moje nenálada vůbec nesluší.
Nic mě netěšilo
„Všimla sis, Aničko, jaké se ti udělaly kolem úst vrásky? Vždyť vypadáš jako nějaký zpráskaný pes,“ konstatovala starostlivě Vlasta a já jí to tvrzení neměla za zlé. Věděla jsem, že to se mnou myslí dobře a má o mě starost.
Nedokázala jsem jí ani ostatním holkám vysvětlit, jak špatně se cítím. Jakoby na mě sedl nějaký černý mrak. Jakoby se svět zahalil tmou. Dříve jsem se dokázala těšit z maličkostí. Z dobrého jídla i modrého nebe nad hlavou.
A hlavně z přátelství kamarádek, sousedů i samozřejmě rodiny. Měla jsem dvě dcery a pět vnoučat. To už měla být pořádná dávka radosti! Obzvlášť, když jsme měly všechny moc dobré vztahy.
Dostala jsem malý dárek
Celkem slušně jsem vycházela i s jejich otcem, nyní už mnoho let bývalým manželem. Rozvod sice neprobíhal úplně hladce, ale čas všechny rány zahojil a já si už nemohla stěžovat. Můj ex mi občas i dokonce něco opravil nebo poradil, na koho se mám obrátit.
Hlavně ohledně auta nebo chalupy, která mi po rozvodu zůstala. Byla to tedy spíš taková chaloupka jako z Mrazíka, jen ta kuří nožka chyběla. No a babu Jagu jsem teď s tou svojí špatnou náladou mohla z fleku sehrát sama.
S kamarádkami jsme se scházely každý týden a většinou v takové hezké kavárničce. „Něco jsem vám přinesla,“ začala hledat Maruška něco v kabelce a vytáhla papírovou taštičku s něčím voňavým.
„To jsem tajně uzmula svojí vnučce, napekla to na nějakou svoji oslavu a má toho víc než dost.“
Koláčky pro štěstí
Zatímco nám to vyprávěla, tahala z taštičky takové malé, podle vůně skořicové šátečky. Prý je v nich věštba! „Je to něco na způsob čínských koláčků pro štěstí, akorát v chutnější verzi,“ smála se Maruška a všem je rozdala.
Její hezké gesto mi přece jen na tváři mírné pousmání vykouzlilo. Přišlo mi totiž docela humorné, že Marie, bývalá učitelka, okrádá pubertální vnučku. Ona ale jen pokývala hlavou, že účel světí prostředky.
Byly jsme jako malé holky, když jsme si nacpaly do pusy ten šáteček. Já měla věštbu nejdelší. „Tak prý budu brzy šťastná. Život se mi od základu změní, najdu si přítele. Vlastně dva, a ti budou mít dohromady šest nohou!“ smála jsem se docela nahlas.
Konečně jsem se zasmála
Ani jsem si to neuvědomila, až když mě zašimrala slza od smíchu na tváři. Kamarádky se při pohledu na mě taky rozesmály. „No vidíš,“ konstatovala Vlasta a pokračovala: „Najdeš si nějakého mimozemšťana a budeš konečně spokojená!“ Marie ale měla hned jasno.
„Proč mimozemšťana? Bude to nějaký pěkný chlap se psem, to je jasné.“ Já jen poslouchala a cítila, že se mrak nad mojí hlavou rozplývá. Jako bych zahlédla modrou oblohu s bílými obláčky. Bylo to zvláštní.
Ještě se vůbec nic neudálo a už se mi nálada začala lepšit. Stále jsme jen seděly u stolu s prázdnými hrnky dopitého kafe. A přesto se mě zmocnil takový zvláštní radostný pocit. Dalo by se říct, že úplně neodůvodněný, nepochopitelný.
Něco na tom opravdu bylo
Cítila jsem se uvolněně, ta kazajka sevřenosti ze mě nějak najednou spadla. Já, tak nedůvěřivá ke všem těmto věcem, jsem se přistihla, že i tajně doufám, aby se ta věštba z koláčku aspoň tochu naplnila. Na počtu nohou mi zase až tak nezáleželo.
Podivné setkání
Pár dní se nedělo nic a já trochu na tu věštbu zapomněla. Ale cítila jsem se mnohem líp, dokonce jsem se přistihla, že se trochu usmívám. To teda byl pokrok. Přímo před domem jsem totiž potkala nějakého cizího muže se psem.
Ten pes byl opravdu krásný a ten chlap, proč to nepřiznat, taky. Nebyl to žádný hezoun, ale byl takový charismatický. Sportovně oblečený, střední postavy a mladistvé tváře. Pohlédla jsem na něho zvědavě a on si asi mého výrazu všiml. Bez pozdravu mě oslovil:
„Jsem tady na návštěvě u sestry, ale můj Venca si pořád vynucuje vycházku, tak jsem mu ji nemohl odmítnout.“
Byl to jen takový nápad
Chápavě jsem se na něho usmála a hned jsem zalitovala, že jsem si na sebe nevzala něco hezčího. Ale stejně nebylo co, protože kvůli svému předchozímu stavu jsem si už hodně dlouho na sebe nic nepořídila.
Už jsem se chtěla rozloučit, když mě napadlo se zeptat, zda tady bude onen pán déle. Nevím, co to do mě vjelo, ale z něho šel takový klid. Odpověděl, že už druhý den odjíždí. Potom si ale odkašlal a rychle dodal, že kvůli mně by opět rád přijel.
Vše se vyplnilo
„Tak za týden ve stejnou dobu?“ vyhrkla jsem a divila se, co mě to popadlo. Usmál se tak krásně, až jsem se začervenala. To jsem už na sobě poznala, přestože se mi to přihodilo naposled snad při rozvodu, když se mě ptali na všelijaké ožehavé věci.
Svůj slib Mirek dodržel. Za týden postával se svým Václavem přesně tam, kde jsem ho potkala. Před mým domem. Václava už chodíme venčit společně. Věštba mi opravdu převrátila život vzhůru nohama!
Anna S. (65), Bruntál
