Domů     K zasněžené chaloupce vedly stopy lidské a psí
K zasněžené chaloupce vedly stopy lidské a psí
3 minuty čtení

V baráčku kus za vesnicí bydlel mrzutý, starý pán s nádherným bílým psem. S nikým se nebavil. Povídalo se o něm všelicos.

K chaloupce vedly dvoje stopy ve sněhu. Jedny lidské, jedny psí. Bydlel tam mrzutý děda se špatnou pověstí. Říkalo se, že je mu sto let, a opravdu tak vypadal. My malí jsme se ho báli. Říkalo se mu Strašák.

Nikdo ho pořádně neznal, ani většina dospělých, protože se lidí stranil, jeho chalupa stála velký kus za vesnicí. S nikým se nebavil. Šeptalo se leccos. Kluci ve škole říkali, že dokonce slyšeli, že někoho zavraždil.

Ale nikdo nevěděl nic určitého. Děda se nám nelíbil ani za mák, zato jeho pes se nám líbil moc. Takový ten bílý švýcarský ovčák, nádherný jako sen. Když jsme byli malí, lidé nás dědou ze samoty strašili:

„Počkejte, parchanti, jestli budete zlobit, přijde na vás starý Strašák ze samoty.“ Hrozně jsem se ho tehdy bála. Na druhou stranu jsem si říkala, že kdyby byl tak zlý, přece by si nepořídil tak krásného psa. Byla jsem přesvědčena, že kdo má rád psy, nemůže být zlý člověk.

Bouře

Když jsem chodila počítám tak do druhé nebo třetí třídy, přišla sněhová bouře. Tehdy řádily pořádné sněhové bouře, na takové si vzpomínají jen pamětníci. Zrovna jsme s mladším bráškou sáňkovali na Veverčím vršku.

Obloha zčernala, sníh nás bičoval do tváří, nebylo vidět na krok. Povětří řvalo jako samo peklo. Držela jsem bráchu za ledovou ruku. Sáňky odvlekla vichřice. Oba jsme brečeli. Potom jsem, jako v té pohádce, uviděla světýlko.

No jasně, domek Strašáka ze samoty. Šlo o to tam dojít. Vlekli jsme se jako postřelení a naříkali. Před světýlkem jsem zaječela z posledních sil. Asi něco zaslechl, šel se podívat ven. Pak už nevím. Vtáhl nás dovnitř. Brácha lamentoval, že jsme ztratili sáňky.

Pane Hejkale

„Sáňky vzal čert,“ chechtal se Strašák. A asi to byla i pravda. Posadil nás k hučícím kamnům, na nichž bublala voda na čaj. Serval z nás bundy, čepice a rukavice a pověsil je na šňůru nad kamna.

Brácha pořád plakal, teď už ne ze strachu z vichřice, ale ze Strašáka. Švýcarský ovčák nás zpovzdálí ostražitě pozoroval. Dostali jsme čaj a chleba s máslem. Nikdy v životě mi nic nechutnalo víc. „Proč tu žijete tak sám, pane?“ odvážila jsem se.

„Povídá se leccos, viď,“ smál se. „Ale neboj, nikoho jsem nezabil. Když mi umřela žena, měl jsem ji moc rád, už se mi nechtělo mezi lidi. Tak jsem se usídlil tady.“ Dovolil nám pohladit Belu.

A kdyby jen to. Potřásli jsme si rukou na přátelství a směli jsme k němu na návštěvy. Lidi z vesnice z toho byli celí pryč. Taky nám dovolil chodit s Belou na procházky. A vůbec mu nevadilo, že mu říkáme pane Strašáku.

Simona (65), západní Čechy

Související články
5 minut čtení
Před pár lety jsem se podruhé vdala. On byl mladší a moje děti si ho moc neoblíbily. Předpovídaly mi, že to špatně dopadne. A měly vlastně pravdu. Byla jsem úspěšně rozvedená a zvyklá na to, že můžu fungovat i sama. Děti už dávno dospěly a já na žádný vážný vztah jsem příliš nepomýšlela. Jenže pak mi do života vstoupil Vilém. Byl pozorný, vtipný a věděl, čím si mě získat. Jenže taky měl o jeden
3 minuty čtení
Ten starý pán už věděl, že mu mnoho dní nezbývá, smrti se ale nebál, strachoval se jen o své psí seniory. Slíbila jsem, že se o ně postarám. A to se mi vyplatilo. Už léta pracuji jako pečovatelka a mám svou klientelu nemohoucích lidí, za kterými každý den jezdím. Peněz za to není mnoho, já ale mám svou práci ráda. Ten pán byl můj velký oblíbenec. Drobný, nenápadný s nemocným srdíčkem. Moc toho
3 minuty čtení
Na Věru jsem nikdy nedala dopustit. Znaly jsme se od střední školy a považovala jsem ji za tu nejvěrnější kamarádku. Kdybych jen věděla... Když mi zemřel manžel, byla to právě ona, kdo ke mně první týdny skoro denně chodil. Nosila mi sladkosti na nervy, tahala mě na procházky a poslouchala moje nekonečné vzpomínání. Kdybych jen věděla, co dělá Věra za mými zády... Cizí žena mi radila Všec
3 minuty čtení
Manžel mi byl nevěrný snad na kaž­dém kroku. Nikdy jsem v sobě nenašla sílu od něho odejít. Až dnes si užívám své sladké pomsty. Hned po maturitě jsem se vdala, protože jsem otěhotněla. Můj Venca byl na vojně, tak se ženil ve vojenském. Jenže už na svatbě to začalo. Když se nahlas četla blahopřání, jedno bylo velmi jízlivé. Jak jsem se záhy dozvěděla, poslala ho Vencova milenka, kterou si našel
3 minuty čtení
Nikdy jsme neměli doma zvířátko. Až v důchodu si manžel našel na procházce netradičního domácího mazlíčka. Nejprve jsem se toho zvířátka bála, člověk si ale zvykne. Když se naše dvě děti osamostatnily, zůstali jsme s manželem doma v našem bytě na sídlišti sami. Neměli jsme nikdy žádné zvíře, ani mě, ani manžela to nelákalo. Nemohu tudíž pochopit, co se to v mém muži probudilo, když si jednoho d
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Jak zatočit s chloupky ve tváři
nejsemsama.cz
Jak zatočit s chloupky ve tváři
Znáte to. Naneseme na obličej make-up, a rázem je vidět každý chloupek, který byl předtím sotva znát. Co dělat, abychom se jich zbavily, šetrně, bez podráždění? Depilace, nebo raději epilace? O depilaci se jedná, když odstraňujeme jen viditelnou část chloupků žiletkou či depilačním strojkem, epilací se jich zbavujeme i s kořínky. První způsob je určitě pohodlnější, ale krátkodobé řešení. Jak
Uhlídá si Dyková svého muže?
nasehvezdy.cz
Uhlídá si Dyková svého muže?
Herečka Tatiana Dyková (48) ze seriálu Případy mimořádné Marty měla zřejmě důvod, proč svého muže Vojtěcha Dyka (41) nechtěla pustit do soutěže StarDance. Jeho účast jí totiž dělala od začátku těž
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
historyplus.cz
Polští odbojáři se mstili za vězně z Pawiaku
Pawiak pomstíme! Právě tento nápis zaplaví ke konci roku 1942 varšavské ulice. Polští odbojáři už mají plné zuby toho, jak nacisté zacházejí s vězni v místním žaláři, a rozhodnou se okupantům pustit žilou. Vyšlápnou si na obyčejné bachaře i na tu nejodpornější nacistickou „svini“!   Stavět se začíná v roce 1830 a dokončena je o šest let