V baráčku kus za vesnicí bydlel mrzutý, starý pán s nádherným bílým psem. S nikým se nebavil. Povídalo se o něm všelicos.

K chaloupce vedly dvoje stopy ve sněhu. Jedny lidské, jedny psí. Bydlel tam mrzutý děda se špatnou pověstí. Říkalo se, že je mu sto let, a opravdu tak vypadal. My malí jsme se ho báli. Říkalo se mu Strašák.

Nikdo ho pořádně neznal, ani většina dospělých, protože se lidí stranil, jeho chalupa stála velký kus za vesnicí. S nikým se nebavil. Šeptalo se leccos. Kluci ve škole říkali, že dokonce slyšeli, že někoho zavraždil.

Ale nikdo nevěděl nic určitého. Děda se nám nelíbil ani za mák, zato jeho pes se nám líbil moc. Takový ten bílý švýcarský ovčák, nádherný jako sen. Když jsme byli malí, lidé nás dědou ze samoty strašili:

„Počkejte, parchanti, jestli budete zlobit, přijde na vás starý Strašák ze samoty.“ Hrozně jsem se ho tehdy bála. Na druhou stranu jsem si říkala, že kdyby byl tak zlý, přece by si nepořídil tak krásného psa. Byla jsem přesvědčena, že kdo má rád psy, nemůže být zlý člověk.

Bouře

Když jsem chodila počítám tak do druhé nebo třetí třídy, přišla sněhová bouře. Tehdy řádily pořádné sněhové bouře, na takové si vzpomínají jen pamětníci. Zrovna jsme s mladším bráškou sáňkovali na Veverčím vršku.

Obloha zčernala, sníh nás bičoval do tváří, nebylo vidět na krok. Povětří řvalo jako samo peklo. Držela jsem bráchu za ledovou ruku. Sáňky odvlekla vichřice. Oba jsme brečeli. Potom jsem, jako v té pohádce, uviděla světýlko.

No jasně, domek Strašáka ze samoty. Šlo o to tam dojít. Vlekli jsme se jako postřelení a naříkali. Před světýlkem jsem zaječela z posledních sil. Asi něco zaslechl, šel se podívat ven. Pak už nevím. Vtáhl nás dovnitř. Brácha lamentoval, že jsme ztratili sáňky.

Pane Hejkale

„Sáňky vzal čert,“ chechtal se Strašák. A asi to byla i pravda. Posadil nás k hučícím kamnům, na nichž bublala voda na čaj. Serval z nás bundy, čepice a rukavice a pověsil je na šňůru nad kamna.

Brácha pořád plakal, teď už ne ze strachu z vichřice, ale ze Strašáka. Švýcarský ovčák nás zpovzdálí ostražitě pozoroval. Dostali jsme čaj a chleba s máslem. Nikdy v životě mi nic nechutnalo víc. „Proč tu žijete tak sám, pane?“ odvážila jsem se.

„Povídá se leccos, viď,“ smál se. „Ale neboj, nikoho jsem nezabil. Když mi umřela žena, měl jsem ji moc rád, už se mi nechtělo mezi lidi. Tak jsem se usídlil tady.“ Dovolil nám pohladit Belu.

A kdyby jen to. Potřásli jsme si rukou na přátelství a směli jsme k němu na návštěvy. Lidi z vesnice z toho byli celí pryč. Taky nám dovolil chodit s Belou na procházky. A vůbec mu nevadilo, že mu říkáme pane Strašáku.

Simona (65), západní Čechy