Nikdy jsme mezi sebou neměly žádný konflikt. Ani kvůli našim dětem. To, co nás nakonec postavilo proti sobě, byli naši domácí mazlíci.
Protiklady se skutečně přitahují. Bylo to tak i u mých rodičů, každý byl z jiného těsta, ale časem se k sobě přiblížili, a ten rozdíl nebyl tak evidentní. Mnohem více jsem ho vnímala u svého bratra.
Jako kluk z vesnice se zamiloval do městské holky ze zámožné rodiny. A Veroniku si také vzal. Původně bydleli ve městě, ale když se jim narodily děti, přestěhovali se do naší vesnice, aby byly děti na čerstvém vzduchu.
Vedle našeho domu, kde jsem žila se svou rodinou, postavili moderní obludu s terasou. Zahradu jsme rozdělili plotem s brankou. Aby se bratrovy děti neustále nelísaly k našemu hlídacímu psovi Ferdovi, pořídila jim švagrová fenku Toru. Měla těch jmen sice víc, protože byla papírová, ale Tora se na ni běžně volalo.
Uměla vydělávat
Brzy se ukázalo, že má švagrová obchodního ducha. Jako žena v domácnosti, která nehodlala už nikdy pracovat, dostala nápad. Bude jezdit s Torou po výstavách!
Snila o tom, jak jí najde psího šlechtice stejného rodu a bude prodávat štěňata. Jako posedlá se snažila získávat ty nejvyšší metály z výstav, protože s nimi se zvyšovala cena mláďat.
Náš Ferda se na tu její fenku nesměl ani podívat, natož aby si spolu hráli. Naše děti spolu vycházely bez problémů, a i když došlo občas k drobné hádce mezi nimi, vždycky jsme to vyřešili v klidu. Verča byla podnikavá holka a fenka Tora jí začala brzy pěkně vydělávat.
Z prvního vrhu si koupila kožich, ze druhého jeli na dovolenou k moři. Pila mi tím krev. Přemýšlela jsem, jak jí ten byznys pokazit. Ten den byl stejný jako ostatní – s tím rozdílem, že Tora hárala a náš Ferda pobíhal zamilovaně kolem plotu. V hlavě se mi usadila zlomyslná myšlenka…
Otevřená vrátka
Jenže jak to udělat? Švagrové nikdy nic neuniklo. V tu chvíli mi pomohla ale náhoda, i osud byl na mé straně a byl škodolibý! Otevřeným oknem jsem zaslechla telefon, tehdy ještě mobily nebyly, byla to pevná linka.
Jakmile Verča telefonovala, bylo to vždycky na dlouho. To byla moje šance! Otevřela jsem rychle vrátka.
Ať se mládí vydovádí! Protože jsem se ale bála, že mě švagrová nachytá a rozpoutá se rodinná válka, záhy jsem hrátky těch dvou ukončila, vystrčila Toru zpátky za plot a běžela i s Ferdou domů.
Tam v bezpečí jsem si říkala, že jsem mohla ty dva šťastné psí milence nechat spolu déle a že z toho nic nebude. Ale bylo!
Nejhezčí a nejchytřejší
Verča se tak těšila! V duchu už počítala, kolik za štěňata utrží. A já čekala, co se Toře narodí. No! Tomu byste nevěřili! I když mívala maximálně čtyři štěňata, tentokrát jich bylo dvanáct.
Švagrová zuřila, protože svého otce štěňata nezapřela. Rodinná hádka se nakonec konala a předčila všechna očekávání. Ze štěňat, ač nepapírových, vyrostli ti nejkrásnější a nejchytřejší psi široko daleko.
A byli k mání zcela zadarmo. I když už to je dávno minulostí, švagrová mi to dodnes neodpustila. Nezdraví mě, a když jsme obě na zahradě, kouká na mě přes plot jako vrah.
Petra (64), jižní Morava
