Se sestrou jsme měly vždy skvělý vztah. Samozřejmě, v pubertě se občas objevily šarvátky. Nikdy to ale nevygradovalo tak, jako když zemřela maminka.
Moje sestra Ivana je o pět let starší. Když jsem se narodila, byla nadšená. Měla mě prý za svoje miminko, které hýčkala, chlubila se s ním, hrála si se mnou.
Když jsme byly obě školou povinné, někdy jsem jí byla přítěží, ale bylo to samozřejmě takové to dětské, nevinné pošťuchování. Chápu, že když si chtěla jít po škole hrát s vrstevníky, nebyla nadšená, když musí tu a tam mít na krku mladšího sourozence.
Obdobné to bylo v její pubertě, kdy už na mě neměla nálady vůbec. Já zase nebyla nadšená z toho, že musím po ní nosit věci. Zkrátka klasické sourozenecké šarvátky, kterým jsme se v dospělosti smály.
Byly jsme jako jedna duše
Dá se říct, že jsme na sebe byly napojené. Když jsem poprvé otěhotněla, měla jsem potíže s ledvinami a můj zdravotní stav byl ohrožen. Najednou se ale nemoc objevila u sestry a u mě jakoby zázrakem přestala. Ani lékaři tomu nerozuměli. Tak to Ivana prožívala.
A obě jsme se pak radovaly, když se mi narodila Terezka. Později se i naše děti staly parťáky, často jsme se s rodinami navštěvovaly a byly jsme jedna velká parta. Bohužel vše se změnilo po odchodu druhého z rodičů.
Co nás spojilo, nás i rozdělilo
Vždy jsme se vzorně staraly o rodiče a mohly jsme být pyšné, že i naše děti jezdily za prarodiči. Nejdřív zemřel tatínek, za pět let po něm odešla i maminka. A nám se sestrou spadl do klína dům. Domov, v němž jsme byly od narození. To nás spojovalo.
Nejprve se zdálo, že jej necháme pro děti, ať si tam jezdí jako na chalupu, protože to tam mají rády. Jenže pak se sestra cukla. Má děcka nebyla totiž ještě plnoletá a její děti zrovna neměly zájem dům nějak využívat. „Proč bych se měla podílet na opravách?
Než se o to tvé děti postarají, bude to trvat,“ přemýšlela s tím, že peněz nemá nazbyt. Navrhla tedy finanční vyrovnání. Jenže na to jsem zas neměla já.
Manžel nepomohl
Můj muž tehdy nepřiložil ruku k dílu, protože k domu rovněž neměl vztah. Byla jsem na to tedy v podstatě sama. Chtěla jsem uhájit rodinný klenot. Takže jsem si vzala půjčky a horko těžko vše splatila.
„Taky jsi mi mohla něco odpustit,“ vyčetla jsem sestře, že se zachovala sobecky. Chápu, na peníze měla nárok, ale přece jen to bylo v rodině a nikdo netvrdil, že nebude moct do rodinného domu jezdit. Nakonec jsme se pohádaly a nemluvily jsme spolu.
Smíření po letech? Ne!
Naše děti se stýkaly, my s Ivanou ale ne. „Mami, víš, že Hanka má dítě?“ přišla Terezka jednou s tím, že neteř má miminko. Bylo mi líto, že se nestýkáme a já nejsem u toho, co se děje v rodině sestry.
Neměla jsem však pocit, že bych měla sestře gratulovat k babičkovství. Proč se doprošovat? Ledy se neprolomily ani tehdy, když zemřel švagr. Napsala jsem sestře sice SMS, odpověděla „díky“, ale ani mě nepozvala na pohřeb.
To jsem se zase dozvěděla od děcek, že teda můžeme s manželem asi přijít. Nedalo nám to, přece jsme spolu strávili kus života. Stáli jsme s manželem však někde vzadu v obřadní síni a naše děti kondolovaly za nás.
Hana T. (69), Tachov
