Sestra zemřela, když mi bylo sedmnáct. Byla o patnáct let starší, a tak se po smrti maminky stala mojí největší oporou.

Vychovávala mě a naučila se o sebe postarat. Byla jsem v podstatě takové její nejstarší dítě, její děti byly jen o málo let mladší než já. Po smrti sestry, která pro mě byla těžkou ranou, jsem se odstěhovala z rodného kraje. Pak už jsem tam nejezdila.

Žila jsem v naprostém odtržení od příbuzných. Neměla jsem k nim vztah, a tak mě nic do rodné vesnice netáhlo.

Bezesné noci

Dvacet let jsem nejezdila ani na Dušičky. Už jen myšlenka, že uvidím sestry hrob, byla pro mě srdceryvná! Až přišla chvíle, kdy se na mě vrhly těžké životní události. Manžel mě opustil kvůli mladší, děti odešly z domova a v práci mě to nebavilo.

Celé noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem, co se svým životem dál. A najednou jsem cítila potřebu sednout do auta a jet na sestry hrob. Všechno jí to říct, vyzpovídat se.

Setkání s tetou

Vesničku jsem si pamatovala zkresleně, jak to po tolika letech bývá. Překvapilo mě, jak velká se mi ve vzpomínkách zdála náves, která byla ve skutečnosti neuvěřitelně malá. Hřbitov tam byl jediný. Procházela jsem jej a hledala na náhrobcích to správné jméno.

Položila jsem věnec na hrob a zapálila svíčku. S lehkou nostalgií jsem se zamyslela. „Máš oči našeho rodu!“ vytrhl mě z rozjímání čísi hlas. Přede mnou stála stařenka a dívala se mi upřeně do očí.

„Ty musíš být naše příbuzná.“ Tak jsem poznala sestru své maminky. Radost z toho byla tak veliká, že si ji teta nemohla nechat pro sebe. Vedla mě k nejbližšímu domku. A pak k dalšímu. Všude mě s nadšením vítali.

Skutečnost, že bych sedla do auta, a odjela, nepřipadala v úvahu. Nalezená rodina rozhodla. Přespím u sestřenice.

Probudil mě dotyk

Lidé na vesnici vstávají brzy. A tak se dlouhé ponocování nekonalo. Před půlnocí jsem ulehla a pod vlivem nevšedních zážitků jsem usnula. Protože mám lehký spánek, probudil mě dotyk na vlasech. Kdosi se nade mnou skláněl. Silueta ženy.

Nechtěla mě pustit

V domnění, že to je sestřenice, jsem neuváženě nabídla, že si může lehnout ke mně, což postava ženy ochotně udělala. Objala mě a já se přitulila. Položila jsem si hlavu na její hruď.

Už jsem téměř usínala, když jsem si s hrůzou uvědomila, že neslyším tlukot srdce. A vlastně ani dech. Zvedla jsem hlavu a zděsila se. Vedle mě ležela moje drahá sestra. Obličej bílý jako křída a temné kruhy pod očima.

Pokusila jsem se od ní odtáhnout, ona si mě ale přitiskla k sobě ještě víc. Zavřela jsem oči a v duchu prosila Boha, aby pomohl.

Byl to jenom sen?

Sestra se konečně slitovala, tisk povolil, vyskočila z postele a odkráčela. Do rána jsem přemýšlela, jestli to byla skutečnost, nebo sen. Druhý den jsem odjela. Za několik dní jsem ale zjistila, že mám na rameni modřinu, která bolela a nehojila se. Podezřele připomínala otisk prstů.

Eva Z. (63), Kolín