Po několika velkých zklamáních jsem vzdala snahu být šťastná. Jen jsem přežívala ze dne na den a nedoufala, že se něco změní. Potom přišel on a já začala doufat, že se ještě může stát zázrak.

Asi to zná hodně rozvedených ženských. Zatímco jejich bývalý je šťastný v náručí nové, většinou mladší a hezčí milenky, ona se ocitne na dně. Zůstane sama na děti, práci a placení provozních nákladů celé domácnosti.

Když se jejímu bývalému nechce, opozdí se s výživným, a když se mu to nehodí, nepomůže s dětmi ani o prázdninách, natož o svátcích. To jen ona musí všechno zvládnout a jen ona se snažit, aby nepřišla o zaměstnání. O nějakém odpočinku, koníčcích či dokonce marodění si může nechat jen zdát.

Vztahy se mi nevyvedly

Prožila jsem to všechno a celkem dlouho, protože moje tři děti se mi narodily v rozmezí deseti let. A tak, zatím co nejstarší syn byl v pubertě, nejmladší šel teprve do první třídy. Nebralo to konce!

Je jasné, že na nějaké shánění nového partnera jsem neměla čas ani myšlenky. Tedy myšlenky ano, ale u těch zůstalo. I tak jsem prožila dva docela vážné vztahy. Jenže oba skončily snad ještě hůř než moje zpackané manželství.

Ten první, po mnoha letech samoty, mě jen využil. Obskakovala jsem ho a podstrojovala. Když si ale začal ode mě půjčovat peníze, byl konec. Už takhle jsem měla málo pro vlastní děti! Ten druhý byl pravý opak. Bohatý, štědrý, vlídný. Jen strašně žárlil.

Zakazoval mi chodit do práce a kontroloval telefon. Nic špatného v tom neviděl, prý je to normální.

Nikoho jsem neměla

„No to snad nemyslíš vážně,“ podivila jsem se, když mi bez uzardění přehraboval kabelku a hledal důkazy nevěry. Co to mělo být, jsem se nedozvěděla. Vypakovala jsem ho ještě týž večer. Měla jsem toho dost a zařekla se, že už žádného chlapa nechci vidět.

Jenže, samota byla pro mě, po odchodu dětí z domova, stále tíživější. Začala jsem se přece jen snažit si někoho najít, ale nedařilo se mi to. Ono ani s kamarádkami se právě neroztrhl pytel. Kdo si neudržuje taková ta celoživotní přátelství, má smůlu.

O většině mých kamarádek platilo, že jsou to jen takové známé z plavání nebo zaměstnání. A taky z kursu cukrařiny, kam jsem se tak trochu v zoufalství přihlásila. Chtěla jsem prostě někam patřit. S někým si povídat!

Nebyla jsem si jistá

Moje sousedka v kursu toho uměla upéct víc než náš lektor. Býval profesionální kuchař v nějakém luxusním hotelu, ale přiznal se, že v životě nepekl. Na to měli mistra cukráře. Nebyl nafoukaný, takže postupně předal otěže mojí sousedce. Líbil se mi.

Nevytahoval se, klidně přiznal chybu, a ještě si dokázal sám ze sebe dělat legraci. Uvědomila jsem si, že na něho myslím čím dál častěji. Že jsem se zamilovala! Byl to zázrak. Vlastně nebyl. Vždyť jsem nevěděla, co cítí on ke mně. Byl vlídný a přátelský.

Cítila jsem, že mu nejsem lhostejná. To ale nestačilo. Byl i on do mě zamilovaný? Kdyby ano, proč by mi to nedal najevo? „Mám se ho zeptat? Mám mu dát svoje city najevo? “ přemítala jsem celé dny i noci.

Měl stejný nápad

Málem jsem se usoužila nejistotou, ale potom se rozhodla. Chtěla jsem už konečně mít jasno. „Tentokrát to konečně rozseknu,“ umínila jsem si.

Vzala jsem si na sebe ty nejhezčí šaty, i když jsem si byla jistá, že si na nich udělám pár mastných fleků od nějakého krému. A taky pusu jsem si nalíčila červenou rtěnkou. O té psali, že pomáhá. Chtěla jsem prostě být svůdná. Místo toho jsem si přišla směšná.

Šedesátku na krku a já vyváděla jako nějaká puberťačka. Naše nová lektorka už stála v předu za stolem, a šlehala sníh z bílků. Vedle mého místa se už poctivě činil bývalý lektor Marek, moje tajná láska. Vzhlédl ke mně a usmál se.

„Už jsem se bál, že nedorazíte,“ řekl a hned pokračoval. Jako by nechtěl ztratit odvahu. „Víte, rozhodnul jsem se, že dneska to rozseknu. Pořád jsem to odkládal, ale už nemohu. Zamiloval jsem se do vás,“ přiznal a mně se rozbušilo srdce. Nemohla jsem uvěřit!

Ještě není pozdě

Ani jsem si neuvědomila, jak to v té naší improvizované kuchyni ztichlo. Byl by snad slyšet i špendlík, kdyby spadl na zem. „Já do vás taky. A moc,“ odpověděla jsem a dala mu pusu. Úplně to zajiskřilo. On můj polibek opětoval. Vůbec mě nechtěl pustit z náruče.

Bylo mi tak příjemně. Skvěle! V tom se ozval potlesk. Všichni naši „spolužáci“ nás poslouchali a teď nám tleskali. Usmívali se na nás a bylo zřejmé, že nám naši lásku přejí. A že ji neodsuzují. Vůbec jsem se nestyděla. Byla jsem šťastná, jako snad nikdy.

Hlavou mi bleskla otázka, zda ještě opravdu mohu být šťastná. Odpověď na ni jsem už asi znala. Ano, určitě mohu!

Blanka P. (60), Teplice