Naši nedůvěřovali lufťákům, prý že nemají charakter. Ale co jsem měla dělat, když jsem se do jednoho z nich tak moc zamilovala?
V naší obci se starousedlíci koukali na lufťáky skrz prsty. Považovali se tu skoro za nepřátele. Podle místních jen škodili. Když jsme v lese objevili odhozené odpadky, táta chmurně pravil:
„To udělali lufťáci.“ Ti také pravidelně o prázdninách vykoupili chleba, a tak nezbylo na domácí, kteří zuřili. Spíš si měli stěžovat na vedoucí samoobsluhy, která tvrdošíjně objednávala méně bochníků, než bylo třeba. Proč, to nikdo nevěděl.
Na pečivo se v sezoně stály fronty od šesti hodin od rána. Sámoška otevírala v 6.30, ale celkem zbytečně, neboť chleba, rohlíky a šátečky s tvarohem vozili daleko později. Někdy přijeli až v devět a lidem, kteří je proklínali, suše odvětili: „Nemáme jenom vás.
Zkuste si jezdit po celém okrese, a uvidíte, jak je to strašné.“ Vojtu jsem poprvé spatřila ve frontě na chleba. Málem mi vypadly oči. Téměř jsem zapomněla, že tu čekám už dvě hodiny a bolí mě nohy. Byl to velký fešák.
Ani herečky
Ještě mi nebylo ani sedmnáct let. Vyprávěla jsem o něm všem kamarádkám, tehdy jsem ani nevěděla, jak se jmenuje. „Kdybyste ho viděly!“ rozplývala jsem se. „Stál ve frontě na pečivo. Hele: blond vlasy, koženková bundička do pasu.
Džíny z Tuzexu, to se pozná na první pohled.“ Smutně jsem se podívala na svoje tesilky.
„Dokud budeš chodit takhle oblíkaná,“ suše konstatovala Milena, „tak si tě těžko všimne.“ Napadlo mě, že bych si zrovna od ní, protože měla maminku letušku, mohla půjčit k světu vypadající oděvy a nenápadně korzovat po návsi.
Milena velkoryse souhlasila, půjčila mi džíny, tričko s kopretinami z Paříže a černé sako, zjevně nepocházející z Československa, ale z kapitalistické ciziny.
Když jsem se do toho doma navlékla a vítězoslavně se natřásala před zrcadlem, babička se pokřižovala a spráskla ruce. „Holka nešťastná, kdes to vzala?“ zaúpěla.
„Tohle nemají ani herečky v televizi.“ Byla jsem neskonale šťastná, v tomhle bezvadném oblečení si mě přece nemůže nevšimnout. Neponechala jsem ale nic náhodě.
Nakulmovala jsem si vlasy a v duchu si pomyslela, že by se za mnou ohlédl i mnich, natožpak lufťák z Prahy. Tohle bude fungovat, řekla jsem si.
Nedělej nám ostudu
Bohužel jsem se přepočítala, jak už to tak v životě bývá. Pravda, korzovala jsem po návsi jako o život, ale blonďák se neukázal.
Vlastně jen na vteřinu, kdy kolem přefičel na motorce, aniž si atraktivní dívky s navlněnými vlasy, v džínách z Tuzexu a saku z USA jakkoli všiml. Ti kluci jsou tak blbí, pomyslela jsem si se slzami na krajíčku.
Zato jsem neušla pozornosti stařenky Kaftanové, která pohoršeně pravila: „Děvenko, a ví to tatínek, že si tady vykračuješ, oblečená jako nějaká…“ sama se lekla toho, co hodlá vyslovit, „jako nějaká taková povětrná?“ dokončila zjevně opatrněji, než zamýšlela.
Udělala jsem na ni vzteklý obličej.
Mobilní telefony neexistovaly, většina osob v obci neměla ani pevnou linku, telefonovat se chodilo na poštu nebo k předsedovi místního národního výboru, ale i tak stařenka dokázala zpravit o té události mé rodiče rychleji, než by to dokázala soudobá moderní technika.
Když jsem přišla domů, naši už věděli, že jsem na návsi pohoršovala starousedlíky. „Svleč to cizí peří, okamžitě to vrať a nedělej nám ostudu,“ štěkl táta. „Co tomu řeknou lidi?“ zanaříkala babička.
U střelnice
Prázdniny skončily a nastoupil melancholický podzim. Lufťáci se rozutekli do měst, zejména do stověžaté matičky, a tak jsem si říkala, že blonďáčka nejspíš neuvidím dlouho, nebo možná už nikdy, a přepadal mě z toho smutek.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že se objeví na svatomartinské pouti. To už vítr ukradl stromům většinu listí a z oblohy se snášel neúprosný drobný déšť. Po lufťácích ani památky.
Bloumala jsem po návsi se stánky, střelnicemi a velkým řetízkovým kolotočem s výrazem raněné srny, oblečená jako obvykle, tedy jako hadrák. Nevěřila jsem svým očím: stál u střelnice a mířil na krepovou růži. Třikrát netrefil.
Rozhlédl se, spatřil mě a omluvně se usmál. To už jsem nevydržela. Táta byl vášnivý myslivec a naučil mě střílet jako Calamity Jane. Co mu také zbývalo, když se místo vytouženého syna narodila holka.
Kupoval mi autíčka a později knihy o fotbalistech nebo válkách. „Ukaž,“ vytrhla jsem fešákovi flintu z rukou. „Nebo se nedoplatíš.“ A tak jsem si tu červenou růži z pouti, kterou mám dodnes schovanou, vystřelila sama.
Bohouš
Představil se mi jako Vojta a strávili jsme spolu zbytek odpoledne. Byla to láska, o tom nebylo pochyb. Krátce jsme spolu chodili, byly to krásné časy.
Vojtěch pak ale putoval na vejšku až do Brna, daleko, předaleko, já zůstala v naší vesnici, kterou mám, přes veškeré její nedostatky, navždy v srdci. Dělala jsem předsedovi sekretářku a ve dne v noci myslela na svého milého.
Psala jsem mu skoro denně, on odpovídal tak jednou za měsíc. Vysvětloval, že není žádný velký psavec. Vídali jsme se, naštěstí. Naši na něj koukali skrz prsty. „Ten lufťák si tě nevezme,“ prorokoval táta. „Lufťáci nemají charakter.
Najde si nějakou holku na koleji a ty si vypláčeš oči.“ Taky máma malovala čerta na zeď: „Jak dlouho chceš čekat? Spolužačky se ti vdávají jedna za druhou. Proč se nerozhlédneš po zdejších mládencích? Vím o jednom, který po tobě pokukuje už od základky.
Na rukou by tě nosil.“ Pochopitelně myslela Bohouše. Dohazovali mi ho léta.
Pečený vařený
Pořád jsem poslouchala: „Bohouš umí vařit. No řekni: Kolik mladých kluků vaří? Prý upeče i bábovku. Šikulka. Jiní neuvaří ani čaj. Vyrábí nábytek. Panu Bradáčovi vyrobil poličky do obýváku a botník.“ Neustávalo to.
Časem přišli naši s tím, že si u Bohouše také objednají botník. To aby ho mohli pozvat k nám. Posadili nás vedle sebe jako dva vdolky a číhali, co si budeme říkat. Bohouš byl rudý až za ušima, já zatvrzele mlčela jako hrob.
„Tak pověz, Bohoušku, copak budeš v neděli vařit? Tvoje máti říkala, že vaříš obědy pro celou rodinu,“ snažila se máma. Bohouš něco koktal a já připomněla: „Myslela jsem, že se bude mluvit o botníku.“ Zasáhl táta slovy:
„Můžeme přece hovořit i o jiných věcech, nejen o botníku.“ Navzdory této strašně trapné návštěvě zvali naši Bohouše čím dál častěji.
Pomačkané karafiáty
Po botníku si objednali skříň do obýváku. Máma toužila po vnoučatech, jak jsem jednou vyslechla za pootevřenými dveřmi, a domnívala se, že se jich dočká tímto způsobem. Bohouš byl u nás pečený vařený, a tak se jednou stalo, co se stát muselo.
Zákon schválnosti funguje spolehlivě a přispěchá v těch nejnevhodnějších okamžicích. Byla krásná neděle, na stole oběd, za stolem samozřejmě Bohouš. Zrovna jsem přinášela mísu s polévkou, když někdo zazvonil.
Jakmile jsem otevřela dveře, zjevil se v nich usměvavý Vojta. Řekl, že úspěšně složil státní zkoušky, zpod saka vyndal pomačkané karafiáty a prstýnek, poklekl a požádal mě o ruku. Byla jsem nejšťastnější sekretářka na světě.
Truhlář
Ruku v ruce jsme se šli s tou novinou pochlubit našim, když tu jsem si uvědomila, že v kuchyni sedí také Bohouš. „Kdo to je?“ hlesl Vojta. „To je Bohouš, truhlář,“ vyhrkla jsem okamžitě. „Vyrobil nám botník. Chceš ho vidět?“ Jedním dechem jsem dodala:
„Maminko a tatínku, budu se vdávat.“ Naši i Bohouš mi posmutněle blahopřáli. Bohouš byl v jádru hodný kluk. Udělal nám do nového bytu nábytek do předsíně i do obýváku, a za velice slušnou cenu. A nakonec i on po letech našel tu pravou.
Miroslava (66), jižní Čechy
