Manžel mi utekl za mladší ženou, když bylo naší holčičce Elišce pouhých šest let. Teď už je dospělá. Jsem na ni pyšná.

Zpívání je pro mě všechno. Nejsem profesionální zpěvačka, ale naštěstí si zpívám nejen v koupelně. Mám vlastní kapelu a jezdíme po zábavách a plesech ve vesnicích či menších městech. Není to, pravda, žádná závratná kariéra, ale mně to k radosti stačí.

Povoláním jsem účetní, v práci si sotva zazpívám, jenomže něčím se živit musím. Těšívám se na sobotní večery, kdy jezdíváme po vlastech českých. Doma na mě nikdo nečeká, dcera je už dospělá, má vlastní život a vlastní bydlení.

Je velice šikovná, učí prvňáčky, děti i rodiče ji milují. Hřeje mě, že jsem ji dobře vychovala. Nebylo to snadné. Vyrůstala bez otce, byla jsem na ni sama. O to jsem pyšnější, že se mi tak povedla. Její táta od nás odešel, když bylo Elišce šest.

Příbuzní a přátelé se tomu hodně divili. „Co by proboha chtěl?“ vyjádřil se za všechny můj brácha. „Měl krásnou, pracovitou ženu, krásnou dceru, útulný domov.“ No asi to bylo málo.

Budu zpívat

Ale abych byla spravedlivá a pověděla celou pravdu, on se Jiří chtěl vrátit. Po necelém roce života s tou dlouhonohou blond mladicí jí měl plné zuby a kajícně se přišoural domů. Vyhodila jsem ho. Kdyby se vrátil za čtrnáct dní, přijala bych ho zpět a brečela štěstím.

Ale rok samoty mi stačil, abych si ujasnila priority. Chlapa už nikdy. Zcela se soustředím na to, abych z Elišky vychovala skvělou, vzdělanou ženu. A budu zpívat, protože zpívání je můj život. Obojí jsem uskutečnila. Mohu být spokojená, a také jsem.

Jen čas od času ve mně zahlodá maličký červík pochybností. Šeptá: Opravdu je doživotní samota to nejlepší řešení? Odpovídám: Nejsem tak docela sama. Mám dceru, i když bydlí daleko. Mám kamarády, kluky z kapely.

Po přípitku

A to není zdaleka všechno. Ještě něco mám, nebo spíš budu mít. Eliška mě pozvala na oslavu narozenin. Ale ano, věděla jsem, že tam bude Jiří, vždyť je to její táta. Suše jsme se pozdravili. Po přípitku Eliška povstala a prý že nám chce něco říct.

Vstal i její přítel Milan. Chytili se za ruce. Vstoupily mi slzy do očí. Už jsem věděla, co přijde. A taky že ano! „Mami, budeš babička,“ řekla Eliška. Objala jsem ji a slzela jí do halenky. Všimla jsem si, že i Jiří má co dělat, aby se nerozplakal. Naše oči se setkaly.

Většinou se mi s ním nechce mluvit, ale udělala jsem výjimku. Jako by nás k sobě táhl neviditelný magnet. „Máme báječnou dceru, že ano?“ tiše poznamenal můj bývalý manžel. S úsměvem jsem přikývla:

„Zpackali jsme to, ale ta holka se nám povedla.“ Po mnoha a mnoha letech jsme se přátelsky objali.

Irena (60), Chomutov