Drtily nás velké problémy. Nevěděla jsem, kde se to zlo pořád bere. Až mě na ně upozornila neteř. Sedělo na skříňce a mstilo se.

Rány osudu se začaly valit ze všech stran. Synové se odstěhovali, manžel skončil s mozkovou příhodou v nemocnici. Zůstala jsem sama se svými psy. Špatně jsem spala, nechutnalo mi jíst a cítila jsem, jak se řítím ke dnu. Každá noc pro mě byla utrpením.

Bylo pro mě velkým štěstím, že mě v tu dobu navštívila neteř. Studovala filozofii a zabývala se věcmi mezi nebem a zemí. Po mnoha měsících jsem se konečně vyspala. Noční můry se nedostavily. Až jsem se divila, jak dlouho jsem vyspávala.

Neteř už dávno seděla v obývacím pokoji a popíjela svůj jasmínový čaj. V rukou držela sošku andělíčka a láskyplně ji leštila. Měla ten svůj vyrovnaný výraz a potutelně se usmívala. Psi jí seděli u nohou. Všude kolem byly zapálené svíčky.

Já si na ně nikdy nepotrpěla. Také mě překvapila neznámá vůně. Atmosféru podtrhovala tichá hudba, plná zvonků a šumění moře.

Objevil se zničehonic

Usadila jsem se do křesla a vnímala vše jako blahodárný balzám. Kde jste přišli k andělíčkovi, byla její první věta. Zaskočila mě. Vlastně jsem vůbec netušila, kde se u nás soška vzala.

„Kdy začaly vaše problémy?“ Zapátrala jsem v paměti a dávala si dohromady jednotlivé události, abych je zařadila časově. Všechno začalo poté, co se andělíček objevil. Zničehonic stál na krbu. Zavolala jsem jednomu synovi, druhému. Ani jeden neměl tušení. Manžel ležel v těžkém stavu v nemocnici a nebyl schopen komunikovat.

Psi štěkali

„Odnesu ho do bazaru!“ rozhodla jsem. Neteř ale zavrtěla hlavou. „Tak ho mám vyhodit do popelnice?“ Ani tohle řešení se jí nelíbilo. Vrátil by se a škodil by prý ještě víc. Jediné řešení bude vrátit ho! Bála jsem se zůstat se sochou sama.

Až dodatečně jsem si totiž uvědomila, jak na andělíčka reagovali psi. Zírali do krbu a štěkali. Teprve teď mi došlo, že to nebyl krb, co je vždy rozběsnilo, ale andělíček, který na něm stál.

Neteř si sošku odnesla

Když se neteř chystala k odjezdu, roztřásla jsem se hrůzou. Držela jsem neteř za sako a měla v očích slzy. Dlouho se na mě dívala. A nakonec řekla: „Já si ho vezmu!“ Něžně andělíčka pohladila, uchopila ho jako dítě a odkráčela s ním na autobus.

Od té chvíle se karta obrátila. Synové se vrátili a byli jako vyměnění. Manželovo zdraví se zlepšilo, ale zůstalo už navždycky podlomené. Bála jsem se o neteř, aby se zlo neusadilo u ní. Ona však byla se soškou spokojena.

Umístila andělíčka do výklenku, z každé strany postavila pyramidu z orgonitu, a pravidelně mu večer zapalovala svíci. Od té chvíle se jí dařilo ve všem, na co sáhla. A kde se vzala u nás na krbu?

Od manžela jsem se dozvěděla, že sošku ukradl na hřbitově, protože se mu líbila.

Blanka H. (68), Louny