Vždy jsem si myslela, že v manželství jsou na vše dva. Než můj manžel ale dospěl, já si zničila zdraví, když jsem dělala za dva. Dnes mnou pohrdá.

Naši mě vychovávali k tomu, že mám ostatním pomáhat. Od malička jsem neměla problém s žádnou prací v domácnosti nebo na zahradě a kolem domu. S tátou jsem opravovala auto, s mámou vařila a starala se o zahrádku.

Vždy mě prostě práce těšila a opravdu jsem se žádné dřiny neštítila. Po svatbě s Davidem jsem si dobrovolně nahrnula na záda celou naši domácnost.

Dlouho se k ničemu neměl

A můj manžel David to tak nějak úplně samozřejmě přijal. Evidentně mu to vyhovovalo! Vystudovala jsem angličtinu a francouzštinu, a po škole jsem nastoupila jako profesorka na střední školu. Ta práce mě moc bavila. Moc dlouho jsem si ji ale neužila.

Když se nám narodil syn Jenda, našla jsem si práci i na mateřské. Začala jsem překládat, občas doučovat děti a našli se i dospělí zájemci o soukromé hodiny. Nechtěla jsem nikoho odmítat, protože peníze nám samozřejmě přišly vhod.

Vždy si něco našel

David měl ale stále potíže najít si práci. Ten problém tedy byl spíše v něm, protože o lidi, kteří vystudovali marketing, byl a je zájem. Jenže buď byla firma moc daleko. „Luci, vždyť musím vstávat už v šest, abych tam včas dojel.“ Nebo byl malý plat:

„Za ty peníze to nestojí, to raději pár měsíců vydržím na pracáku.“ Často se mu zdál šéf divný, protože práci údajně nerozuměl a jen mého manžela zbytečně buzeroval. Kdo by si myslel, že alespoň pomohl doma, ten by se spletl.

David doma nepomáhal, a navíc to prý byla moje chyba, protože jsem ho do ničeho nenutila, a jeho to nenapadlo.

Já jsem zrychlovala

Jen jako táta byl ale úžasný. Hrál si s Jendou, vyráželi spolu do lesa, na ryby, hráli fotbal a hokej, chodili na tenis. Zatímco tedy David pracoval jen tak nějak občas, já si toho nabírala víc a víc.

Do toho přišlo druhé těhotenství a pět let po Jendovi se narodila dvojčata Iva a Eva. Náš dvoupokojový byt nám byl malý už dřív, ale s třemi dětmi to fakt nešlo. Dohodli jsme se, že si pořídíme starší dům, který budeme „za provozu“ opravovat.

S hypotékou byl trochu problém, ale naštěstí měl v té době David zrovna práci už rok! Krátce po získání hypotéky a nastěhování se do vysněného domečku dostal výpověď.

Byla jsem jako chlap

Já zatím převzala zodpovědnost naprosto za vše. Starala jsem se o dům, sháněla řemeslníky na různé úpravy a opravy, měnila kuchyň, předělávala koupelny. David si zatím hrál s dětmi, takže k nám mohli alespoň chodit zájemci o lekce angličtiny a francouzštiny.

Když šli večer všichni spát, zasedla jsem k počítači a překládala. Různé firmy si mě najímaly i na odborné překlady, musela jsem tedy hledat i technické výrazy. Do postele jsem se dostala tak kolem půl druhé.

V noci mě občas vzbudily holky, které byly ještě malé. A ráno bylo potřeba vypravit Jendu do školy.

Nevěděli, co mi je

Začínala jsem den silnou kávou, která by někoho se slabším srdcem zabila. Počkala jsem, až manžel konečně vstane. Spal hodně a dlouho, protože si stále stěžoval: „Ty děti mě jednou úplně zničí!“ Pokud měl zrovna práci, dělala jsem mu po ránu snídani.

Takhle jsem to táhla skoro deset let. Jednou ráno jsem se vzbudila s příšerným brněním prstů, celý den to nepřestalo. Další den se přidaly úporné bolesti hlavy. Doktor mě poslal na různá vyšetření a nic se nenašlo.

Jenže ruce brněly, hlava bolela dál, k tomu ještě bolest břicha a nechutenství. Přes půl roku jsem chodila po doktorech.

Vyděsil mě diagnózou

„Teď vás pošlu na psychiatrii,“ nekompromisně mi oznámil můj praktický lékař. „Ale já přece nejsem blázen!“ reagovala jsem obratem, i když mě vyděsil. „To taky netvrdím. Slyšela jste někdy o syndromu vyhoření? Podle mě jste přetažená a organismus řekl dost.

Všechno začíná v hlavě,“ mluvil ke mně smířlivým a klidným tónem. Měl pravdu. Nastala velmi dlouhá doba rekonvalescence. Terapie a prášky mě pomalu vracely zpět. Ale velmi pomalu. Nemohla jsem pořádně pracovat.

Paradoxem bylo, že v té době, mé naprosté neschopnosti, se David konečně chytil jako šéf marketingu velké firmy a začal konečně vydělávat slušné peníze.

Jsem jen na obtíž

Od té doby jsem se k učení nevrátila, i když už jsou děti dávno dospělé. Vlastně se jen plácám v domácnosti a mám pocit, že už nikdy nebudu jako dřív! Co je ale nejhorší, je fakt, jak se ke mně chová můj muž David.

Vůbec si neuvědomuje, že za můj tristní stav může především on, protože mě spoustu let nechal na vše samotnou, zatímco on si „hrál“! Dnes se ke mně chová jako ke zbytečnému kusu nábytku. On je přece velký šéf a on má peníze. Mě podporuje z lítosti.

Nevím, jak dlouho to vydržím. Nechce se mi žít, protože se mu povedlo poštvat proti mně už i děti. Ale já chci zase žít normálně, jen tělo se mnou nespolupracuje!

Danuše T. (54), Jablonec nad Nisou