Slýchávala jsem od kamarádek, že se jejich muži zbláznili na „stará kolena“, a byla jsem ráda, že můj Karel toto nevyvádí. Jenže pak s tím přišla dcera.
Moje Karolínka. Taková hodná holka to byla. Dobře se učila, byla snaživá, vynikala ve sportu. Jen se jí nedařilo ve vztazích.
Chodila s několika kluky, a když jsem se jí jednou v jejích 23 letech zeptala, jestli někoho má, protože už nám dlouho nikoho nepředstavila, jen mávla rukou. Prý to stejně nemá cenu. Až ten chlap za to bude stát, ukáže nám ho.
„Takhle se pak jen vrtáme v tom, co se stalo,“ řekla mi. Pak si ještě postěžovala, že kdejaká šmudla nebo semetrika už je vdaná, Karolíny se ale kluci báli, protože působila někdy nepřístupně. I když ji trápilo, že nemá partnera pro život, nedávala to na sobě znát.
Trpěný zeťák, který nebyl ten pravý
Je pravda, že nebyla koketa. Spoustu kluků odradily i její úspěchy. Vím, že se líbila jednomu řemeslníkovi, když se ale dozvěděl, že studuje vysokou a závodně lyžuje, sám se ji pak neodvážil ani oslovit. Přitom to byl hodný kluk.
Nakonec se Karolína zamilovala do o 10 let staršího muže. Byl to právník, přiznám, že na mě působil až moc nafoukaně. Ale vzala si ho, a tak jsem zeťáka přijala do rodiny.
Nazvala vlastní děti haranty!
Karolína měla s Milanem dvě děti. Jejich soužití se zdálo spokojené, po sedmi letech jsem ale zpozorovala, že je Karolína stále s něčím nespokojená. Manžel jí lezl na nervy, pochybovala, zda si ho měla brát.
Když jsem namítla, že alespoň má ty děti, jen odvětila, že jistě, ale ta daň je až moc vysoká. „To za vás se rodina držela kvůli harantům,“ řekla mi. Takovou jsem ji neznala. Byla stále protivnější, až jsem zeťáka někdy litovala.
Snad mi byl i tím sympatičtější. Viděla jsem, že moje dcera se změnila, zatímco on vše trpělivě snášel. Možná kvůli dětem, ale mám pocit, že ji přece jen miloval.
Změnila se
Jednoho dne, kdy měl Péťa, můj vnuk, 20. narozeniny, k nám rodinka přišla na oběd. Karolína zářila, byla veselá jako kdysi. Zato Milan se jen trpce usmíval. Odtušili jsme s mužem, že je něco v nepořádku. Nic jsme ale neříkali.
Od té doby, při každé schůzce byla Karolína jiná. Zhubla, začala se malovat, změnila účes, sexy se oblékala. Stále jsme nic neříkali. Až jednou jsem ji ve městě zahlédla s mladíkem. Vůbec by mne nenapadlo, že by mohl být její amant, bylo mu nejvýš třicet.
V první chvíli jsem si myslela, že to je kolega, dokonce jsem je chtěla pozdravit. No to bych tomu dala, kdybych se přiřítila! Zarazil mě až jejich polibek.
Všechno zahodila
Když k nám rodina opět přišla na oběd, vzala jsem si Karolínu stranou. A všechno jsem jí vyčetla. „Mami, ty to nechápeš, konečně žiju!“ Nechápala jsem. Snad bych pochopila, kdyby to byl vrstevník. Ani by to nevadilo kvůli rodině, děti byly dospělé.
Jenže já viděla, jak dcera ve skoro padesáti zahodí, co vybudovala, jen pro úlet se zajíčkem, který nemůže mít dlouhého trvání. Bohužel mě neposlechla.
Od Milana se odstěhovala, a i když se nerozvedli, stejně je s mlaďochem, kterého neznáme ani my, ani její děti. Karolína se s námi totiž moc nevídá.
Anna P. (84), Liberec
