Štěpán zemřel náhle a mně se zhroutil celý svět. Nevěděla jsem, jak mám dál žít. A pak se jednou v noci stalo něco neskutečného.
Když ztratíme nějakou blízkou bytost, nezoufejme. Nemusí to být napořád. Dobré síly mohou zařídit, že jsme své mrtvé neviděli naposledy. Mě pravidelně navštěvoval můj zesnulý přítel!
Našla jsem si skvělého muže
Stalo se mi to už před mnoha lety, ale zásadně to ovlivnilo můj další život. Po rozvodu, ke kterému došlo, když mi bylo čtyřicet let, jsem si našla nového přítele. Na rozdíl od manžela jsem si se Štěpánem moc dobře rozuměla. Nikdy jsme se nehádali.
Všechno jsme si dokázali v klidu vysvětlit a domluvit se. Kdykoliv jsem měla nějaký problém, věděla jsem, že Štěpán bude stát při mně. Byl mojí oporou. Měl o něco více životních zkušeností, byl o sedm let starší a hodně toho prožil.
Bylo na něj spolehnutí
Jeho klidná povaha mi pomáhala překonávat nejrůznější životní situace, třeba tu, když nečekaně skončila firma, kde jsem pracovala. Mohla jsem se mu skutečně svěřit s čímkoliv a mít jistotu, že mě nepodrazí a že mi pomůže, když to bude v jeho silách.
Bylo nám spolu moc dobře
Oba jsme si ponechali dosavadní bydlení a nežili jsme spolu, pouze jsme se pravidelně setkávali. Jezdili jsme spolu na výlety, chodili do restaurací a kaváren nebo na procházky či za kulturou. Bylo nám spolu opravdu dobře.
Můj jediný syn už studoval v Praze na vysoké škole, takže jsem měla všechen volný čas jen pro sebe a pro Štěpána.
Jedna vteřina všechno změnila
Měli jsme v plánu, že se jednou přece jen sestěhujeme, ale nebylo kam spěchat. Po půl roce padla dokonce i první slova o případné svatbě. Pak ale všechny sny a naděje zničila tragická nehoda. Štěpán jezdil rád na motorce, drželo ho to už od mládí.
Na jedné křižovatce mu ale nedal přednost kamión. Můj přítel neměl vůbec žádnou šanci přežít, byl na místě mrtvý. Řidiče sice potom odsoudili za neúmyslné zabití, ale život Štěpánovi to už vrátit nemohlo.
Jako bych také zemřela
Jeho smrt mě naprosto citově zdeptala. Padla jsem úplně na dno. Nebyla jsem schopná vůbec chodit mezi lidi. Nešla jsem ani Štěpánovi na pohřeb, neměla jsem na to prostě sílu. Připadala jsem si, jako by jeho smrtí skončil také můj život. Věděla jsem, že už si napořád ponesu v srdci jizvu, která se nikdy nezahojí.
Byla jsem jako bez duše
Zdálo se mi, že už to opravdu nejsem já jako předtím. Uvnitř mě byla jenom bolest, smutek a prázdno. Všichni moji známí, včetně syna nebo bývalého manžela, se ke mně chovali opatrně a vnímali, jak jsem najednou křehká.
Dřív jsem bývala plná optimismu, elánu a často jsem se usmívala. Nyní jsem byla myšlenkami stále u zesnulého Štěpána a usínala jsem, i se probouzela, s uslzenýma očima.
Byla jsem jako stroj
Do práce jsem dál chodila a byla schopná běžných provozních věcí, ale všechno tak nějak bez radosti a chladně. Jako bych byla stroj. Myslela jsem si, že už nikdy nebudu schopná vrátit se do normálního života.
Říká se sice, že čas je nejlepším lékem na všechno, ale u mě se nic nezlepšilo ani po půl roce, ani po roce.
Navštívila jsem jeho hrob
Na den výročí Štěpánovy tragické smrti jsem šla k jeho hrobu. Přinesla jsem tam jen malou kytičku a ozdobnou svíčku v barvě, kterou měl můj přítel rád. Hodně dlouho jsem u hrobu stála a vzpomínala na to, co jsme spolu prožili.
V duchu jsem opět viděla každé jeho gesto a slyšela každé jeho slovo. Dokonce jsem i jakoby cítila jeho hřejivé doteky.
Okno ozářila bílá zář
V noci jsem pak nemohla usnout. Jak jsem se tak převalovala na posteli, najednou jsem spatřila za oknem nějakou bílou záři. Pak se to světlo začalo přesouvat do mé ložnice. Nejprve jsem se trochu vyděsila.
Vzápětí jsem ale spatřila, že světlo má podobu lidské bytosti – a ten krásný přízrak měl Štěpánovu tvář! Pak na mě dokonce promluvil trochu zastřeným hlasem.
Utěšoval mě
Po prvním úleku se mě zmocnil pocit neskutečného štěstí. Zpočátku jsem ani nevnímala, co mi duch mého mrtvého přítele říká. Ta slova byla ale důležitá. Štěpán mě uklidňoval a radil mi, abych se přestala trápit a dál žila i za něho.
Dal mi slib, že až já jednou zemřu po naplněném životě, znovu se na onom světě setkáme. Celé to trvalo jen pár minut, pak světlo začalo pohasínat a přízrak zmizel. Navštěvoval mě ale pak pravidelně vždy v den výročí svého úmrtí.
Věřím, že se zase setkáme
Tato neskutečná příhoda změnila můj postoj ke světu. Znovu jsem dokázala mít z věcí radost, dělat si plány do budoucna, protože jsem podle Štěpánovy rady prožívala všechno za nás za oba.
A skutečně věřím, že až jednou skončí i moje dny na tomto světě, bude mě tam můj přítel čekat. A já se na to moc těším.
Dana J. (58), Kladno
