Neminul den, kdy by se mi něco nepřihodilo, a nebyla jsem z toho nadšená. Zdálo se, že budu celý život jen smolařka, které se lepí smůla na paty.

Nemusím se pokoušet hledat na jetelové louce čtyřlístek, stejně bych ho nenašla. To kamarádka Jarka jen tak pohladí hlavičky jetelových listů a hned vyloupne jeden nebo i víc čtyřlístků. „Nic to není,“ smála se, když jsem se jí svěřila, že nikdy nic nenajdu.

Máma mi byla oporou

Jenomže i když mi to Jarka předvedla a pak jsem to zkusila já, nemělo to výsledek. Pak na stejném místě Jarka mávla rukou a už držela čtyřlístek. Takhle se mi to táhne už dětství.

Moje máma vždycky nad mými malými i velkými katastrofami jen vždycky pokývala shovívavě hlavou. „To se dalo čekat,“ poznamenala, ale vždycky mě pak pohladila, nebo dokonce objala, abych si z toho nic nedělala.

„Někdo to tak prostě má,“ řekla skoro výchovně, jako že bych si na to měla zvyknout a nesvěšovat pokaždé hlavu s uslzenýma očima. Naučila jsem se tedy s tím žít. Prostě navždycky smolařka a nebudu to dál už řešit.

Nic se nepovede

Jenomže s tím smolařením mi začala přicházet tréma. Ano, bála jsem se do něčeho pustit jen proto, že to celé krachne, přinejmenším. A s tímhle se žije dost těžko. Ve škole si například naše holčičí třída usmyslela, že zdrhneme za školu.

Naše škola byla na kraji vesnice, všude kolem samý voňavý les, lákalo to. „Holky, to nevyjde,“ varovala jsem je. „Minimálně chytí na útěku mě!“ Daly hlavy dohromady. A přišly s tím, že když to má tak být, mám utíkat jako první.

Ony se za mnou hned vydají, jen co budu pryč. No, ještě jsem neopustila školu a už mě načapal sám ředitel. Z hromadného úprku pak byla třídní důtka, kterou jsem dostala, a máma musela jít do školy, aby to vysvětlila.

„Vyžehlila jsem to,“ řekla mi, když se vrátila ze školy. „Ředitel má rozum,“ uklidnila mě.

Škola doma

Netušila jsem, že moje máma si kvůli mně dala s naším ředitelem rande. Vdovec prý nemohl odolat jejímu šarmu, a tak jsem do roka potkávala našeho ředitele i v koupelně našeho bytu. Už se sice nemračil, ale tvářil se, že je tam doma. Také byl.

Máma se už vdávat znova nechtěla, ale nic jim nebránilo žít na psí knížku. Všechny holky se mi smály, že mě má říďa teď pod kontrolou den co den a že když budu zlobit i doma, dostanu dvojku z chování. Ale já fakt měla doma školu.

Každá jiná se mohla doma vymlouvat, že si na ni nějaká učitelka zasedla, já neměla šanci.

Přišlo to náhle

S kluky mi to také nevycházelo. Nechtěla jsem nějakého ňoumu, chtěla jsem kluka, který by tu moji smůlu ode mne odehnal. Takový nebyl k mání. Žila jsem sama až do svých čtyřiceti. Až jednoho dne na přechodu do mě narazil cyklista.

Tedy on to kolo vedl přes přechod a nějak se mu zvrtnul kotník, takže upadl na mě. Padala jsem také, jak jinak. Ale zatímco já, otrlá smolařka, jsem se vůbec nelekla, cyklista začal leknutím koktat.

Topil se v očích

Musela jsem ho uklidňovat. „Taková smůla,“ vzdychla jsem, když se mi podařilo vysoukat zpod cyklisty. Kýval hlavou, jako by mě vůbec nevnímal. Pořád se jenom na mě díval. „Takové štěstí,“ usmál se konečně na mě.

„V těchto očích bych se ale utopil rád,“ díval se mi upřeně do očí. S Davidem jsme spolu už patnáct let. Myslím, že mám toho pravého, který dokáže moji smůlu zahnat už jen tím, že je se mnou.

Mirka (55), Tábor