Zlaté srdce, pomalá hlava, říkal o mně pan ředitel. Propadla jsem na základce. Připadala jsem si hloupá a bála se, že zůstanu na ocet.

Dělala jsem v životě už asi milion věcí. V tu dobu zrovna hospodskou. Předtím všechno možné, uklízečku, svačinářku, na šrotišti i ve vepříně. Holka, která propadla na základce, si zkrátka nemůže vybírat. Zlaté srdce, pomalá hlava, říkával o mně pan ředitel, velký dobrák.

Když přišel jednou za čas do naší putyky, pokaždé dostal dobrou míru. Chválil mě slovy: „Ve škole to za moc nestálo, ale pivo máš vynikající.“ Dodával: „A co chlapi, holka? Neříkej mi, že jsi zase sama.“

Smutně jsem kývala. „Taková hezká slečna,“ divil se. „Každej to se mnou vydrží jenom chvíli a pak bere nohy na ramena, pane řediteli,“ stěžovala jsem si. „Asi jim připadám hloupá nebo co. Já vážně nevím. Už jsem úplně bezradná.“

Naklonil se ke mně a pošeptal mi: „Hloupí jsou oni. Ty seš fajn holka.“ Za to jsem mu donesla jednu rezavou vodu na účet podniku. Když o mně tak pěkně mluvil.

Ztracená duše

Chodila k nám do hospody taková existence, zarostlá, nemytá, příšerně oblečená, zjevně zklamaná životem.

Zanedbané chlapisko neurčitého věku bydlelo v polorozbořené pastoušce, kde kdysi přebýval takzvaný obecní slouha a dnes střídavě všelijaké trosky a ztracené duše.

Neznala jsem ani jméno, jen přezdívku, říkali mu Hejkal, dost trefně. Když hrál šipky, jedna se mu zapíchla těsně vedle oka, a on si toho nevšiml. Nejspíš to necítil, hrál dál ostošest, potom se odmotal ke stolu a poprosil o další pivo.

„Máte šipku zabodnutou skoro v oku,“ upozornila jsem ho vyděšeně. „Fakt?“ podivil se. „Vůbec o tom nevím.“ Vytáhla jsem mu ji a krvácející místo ošetřila peroxidem, který v naší nechvalně proslulé nálevně nesměl chybět.

Strejdovy džíny

„Jste prima holka,“ zhodnotil mě. „Zato vy,“ povzdychla jsem si. „Říkají vám Hejkal. Nebo taky Lesa pán.“ Pokrčil rameny: „Co bych o sebe dbal? Jsem sám, žádná mě nechce.“ Vysvětlila jsem: „To je kvůli tomu, že vypadáte jako lesní strašidlo. Jako přízrak z bažin.“

Podivil se: „Myslíte?“ Uběhl ani ne týden, když ke stolu štamgastů usedl pohledný chlapík, sotva čtyřicetiletý, v džínách a obstojném tričku. „Promiňte,“ říkám mu, „to je stůl stálých hostů, za chvíli přijdou, byly by nepříjemnosti. Většinou to skončí rvačkou…“

Namítl: „Ale já přece jsem štamgast.“ Vytřeštila jsem oči. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišla. Ano, byl to on, přízrak z bažin. „Džíny mi půjčil strejda,“ zářil. „Dobrý, co?“

Když jsem dokázala promluvit, pochválila jsem ho slovy: „Fešák.“ Byl, stejně jako já, pomalá hlava, zlaté srdce. Hodili jsme se k sobě a taky že jsme se vzali, a dokonce spolu máme dvě bezvadné děti.

Věra (67), Kroměřížsko