Dnes je skutečně jiná doba, než jsem zažila já. Za co by kdysi člověka lidé odsoudili, dnes nikomu nepřijde jako podivné.

Dcera Kačenka je vychovatelka v mateřské školce, dětí má kolem sebe plno, ale vlastní jen jedno. Manžel od ní odešel, když byly Haničce tři roky. Nebylo mi jasné, co ten člověk v životě chce, když má takovou hodnou ženu a krásnou dceru. Jako babička jsem se snažila hlídat a pomáhat, co to jen šlo.

Sen o velké rodině

Můj dávný sen o velké rodině s nejméně pěti vnoučátky se však brzy rozplynul. Syn se nikdy neoženil, zemřel v dvaačtyřiceti letech na rakovinu stejně jako jeho otec, můj manžel Pavel.

A dcera se bála Haničce přivést náhradního tátu a po špatné zkušenosti s bývalým manželem už ani nestála o další zklamání. Léta jí ubíhala, až bylo jasné, že už ani žádné další vnouče nebude.

Proto jsem se tak těšila, až mi Hanička představí nějakou vážnější známost, a snila jsem o pravnoučatech. Že se jich ještě dožiji. Vždyť já si to také nějak zasloužím, říkala jsem si. Chtěla jsem být hrdou prababičkou.

Vnučka má známost

Haničce bylo devatenáct a blížila se jí magická dvacítka. Ten večer za mnou dcera přiběhla z práce a měla oči na samém vrcholu hlavy, že má Hanička vážnou známost a už ho pozvala v neděli na oběd.

Mám prý přijít taky, víc hlav víc ví, toho kluka společně proklepneme. Spiklenecky jsme na sebe mrkaly a bylo jasné, že se na tu chvíli těšíme, třebaže dcera se mi zdála trochu zaskočená. To přece ale muselo přijít, tak co se děsit. Takový je přece život.

Snažila jsem se ji uklidnit, ale byla napnutá jako kdysi, když vyrážela na své první rande. Trochu jsem se tomu musela smát. My dvě si přece štěstí Haničky přejeme.

Byl skoro jednou tak starý

V neděli jsem přijela už na ranní kávu. Když se blížila dvanáctá, netrpělivě jsme čekaly, kdo se objeví ve dveřích. Když zarachotil v zámku klíč, rychle jsme běžely do chodby.

„Mami, babi,“ zvolala Hanka, „ráda bych vám představila Tomáše.“ „Dobrý den, moc rád vás poznávám,“ vycenil na nás svůj vybělený chrup vnučky vyvolený. Zkoprněla jsem. Nebyl to žádný kluk! Naše mladičká Hanička se držela za ruku s pětačtyřicetiletým chlapem.

Zatímco já se nezmohla na slovo, dcera zablekotala, ať jdou dál. Tomáš podal kytku nejprve mně, a pak Kačce.

Zůstal na celé odpoledne

Byly to nádherné květiny. V životě jsem takovou kytici nedostala. „Asi jste si představovaly mladšího,“ začal ten muž. „No, prostě se máme rádi,“ vyhrkla vnučka. „Moje máma ani babička nemají předsudky.

Říkaly vždycky, že chtějí hlavně, abych byla šťastná!“ Návštěva proběhla trochu rozpačitě, ale hlavně díky šarmu a výřečnosti Tomáše jsme zdvořilostně konverzovali celé odpoledne. Když Tomáš odešel, vrhly jsme se na Hanku.

Nebyl zrovna podle našich představ

Vnučka nám vyprávěla, že se potkali na služební cestě a chodí spolu už dva roky. A že se budou brát. „Hanko, přece si nechceš vzít tak starého chlapa? Mohl by to být tvůj táta!“ zaútočila dcera. „Miluji ho a chci si ho vzít.

A to i v případě, že s tím nebudete souhlasit,“ stála si vnučka za svým. Dozvěděly jsme se ještě, že je Tomáš rozvedený a má dítě. Zatímco dcera kvílela, já už raději nic neříkala.

Skvělý manžel i otec

Uplynulo několik měsíců. Ledy se prolomily na Vánoce. Svatba byla do roka. Dnes, po deseti letech, nedáme na Tomáše dopustit. Naše Hanička se s ním má jako princezna. A dvě princezničky se jim narodily – Verunka a Markétka.

Tomáš je skvělý manžel i báječný a starostlivý táta. Umí se postarat. Je úžasné vidět, že může být žena v manželství šťastná a spokojená. Já to nepoznala a dcera už vůbec ne. Inu, dnes je jiná doba a věk je opravdu jenom číslo.

Alena M. (73), Znojmo