Je to už skoro rok a půl, co zemřel můj manžel. Nechci ale zůstat sama a moje rodina mi to teď velmi zazlívá.

Mého muže mi vzala nevyléčitelná nemoc, která ho přepadla nečekaně a zákeřně. Před mýma očima se z chlapa plného elánu stala během několika měsíců doslova troska. V posledním stadiu nemoci už byl odkázaný jen na mou péči a já zase na pomoc domácího hospicu.

Bez jejich pomoci bych náročné období asi nezvládla. Bohužel konec byl neodvratný a já zůstala najednou sama, jen se vzpomínkami.

Přišla jsem o vše

V takové chvíli má člověk dojem, že se mu zhroutil svět, že se dál snad nedá žít. První týdny jsem nebyla schopna se soustředit na nic, přitom bylo potřeba vyřídit spoustu věcí a každé úřední jednání mi znovu a znovu připomínalo, že jsem zůstala sama.

Je pravdou, že v nejhorších chvílích mi byly oporou dcery, obě dospělé, s vlastním životem, i pro ně nebylo lehké, že přišly o tátu. Ale nechtěla jsem jejich pomoc zneužívat a snažila se je přesvědčit, že situaci zvládám.

Učila jsem se samotě

První týdny byly opravdu špatné, chodila jsem dál do práce, abych aspoň přes den odvedla myšlenky jinam. Postupně jsem se smiřovala s tím, že se musím naučit žít sama. Dlouho mi trvalo, než jsem se přestala stranit přátel a vzdálenější rodiny.

Časem jsem byla schopna chodit sama na procházky, později, to už bylo skoro po roce, jsem se dokázala sejít s kamarádkami a posedět s nimi. Nakonec jsem s nimi zašla i do kina a na kulturní akce pořádané místní knihovnou.

Měla jsem rande

Po skončení jedné z besed v knihovně mě oslovil muž zhruba mého věku. Nebyl přímo místní, a něco z nedávné historie našeho města si chtěl doplnit. Snad jsem působila zasvěceně, že se s dotazem obrátil na mě.

Dali jsme se pak do řeči nad šálkem kávy v nedaleké kavárně, a přijala jsem pozvání na další besedu v knihovně za dva týdny.

Doma jsem před usnutím dlouho přemýšlela, jestli jsem se se neunáhlila, jestli je vhodné se sejít s cizím člověkem, prostě jsem měla snad i výčitky svědomí, že jsem souhlasila se setkáním.

Ale nelitovala jsem, další schůzka následovala po té besední v knihovně už jako normální rande. Měla jsem zase společnost a svět se mi začal zdát opět normální.

Dcery si všimly změny v mém chování, ale neměly potuchy, že bych měla někoho, s kým trávím volný čas. Myslely, že mě z nejhoršího vytáhly kamarádky.

Daly mi ultimátum

Takže všechno bylo v klidu až do dne, kdy jsme si s přítelem vyšli na vánoční trhy a tam jsem se srazila s dcerou a zetěm. Jen jsme se pozdravili, dceru jsem představila a tím to pro mě bylo pro ten den vyřízeno. Co jsem nečekala, byl „nájezd“ mých dcer.

Přilítly obě a spustily: „To se nestydíš hanět otcovu památku?

A co to je za chlapa, že se s ním chichotáš jako malá?“ Dokonce vyřkly něco jako ultimátum, že pokud budu ve vztahu pokračovat, přestanou ke mně chodit na návštěvu, aby nemusely koukat na cizího chlapa. Nemám nic proti dcerám, ale do života si od nich mluvit nenechám.

Nedám se

Konečně po dlouhé době, která uplynula od manželovy smrti, mám zase pocit, že žiju, že je mi dobře na světě, a hlavně že nejsem sama. Nejsem, myslím, ještě tak stará, abych se musela zavřít doma nebo chodila jen na „babské“ dýchánky do kavárny.

Iva S. (65), Olomouc