Domů     Na Radka nezapomenu…
Na Radka nezapomenu…
6 minut čtení

Se Zdeňkem jsme se dlouho pokoušeli o dítě. Nešlo to, a tak jsme začali uvažovat o adopci. Náhodou jsme se setkali s Radečkem. A bylo rozhodnuto! Na pár chvil…

Je pořád tam. Zrovna nedávno jsem na ni narazila. Uklízela jsem a opatrně ji míjela. Krabici, kterou jsem 20 let neotevřela. Jsou tam fotografie. Plno vzpomínek. Na štěstí, které jsme s Radečkem prožívali.

Na dobu, kdy jsme si malovali, co všechno spolu zažijeme, jak ho dovedeme do dospělosti. Nemohu ty snímky vyhodit. Měla bych pocit, že bych vyhodila i Radečka. Jenže on stejně z mého života zmizel.

Změnili jsme plány

Když jsme se Zdeňkem začali uvažovat o adopci, podnikli jsme první kroky. Byli jsme se i podívat do nějakých dětských domovů. A v jednom jsme narazili na Radečka. Tedy spíš on do nás. Ty jeho zelenkavé oči. Takové má Zdeněk a já ho v něm hned viděla.

Jenže Radeček nebyl k adopci. Mohli si jej osvojit pouze pěstouni. Jeho biologická máma měla pět dětí, šesté čekala. Bydlela někde pod mostem. Nebrala snad drogy, jen byla závislá na automatech.

Pět dětí v dětském domově, ovšem stále nepřerušila kontakt, takže děcka nemohla jít k adopci. Radeček si nás ovšem tak získal, že jsme přehodnotili své stanovisko a vzali jsme si jej do pěstounské péče. I s rizikem, že o něj můžeme přijít.

Tenkrát jsme si to ale nepřipouštěli. Každé dítě s jiným otcem, nuzné podmínky. Navíc Radeček nám tehdy říkal, že maminka ho nemá ráda. Že asi zlobil, když ho dala pryč.

Proč mě máma nechce?

Tehdy jsem to vnímala, nebo možná jsem to chtěla vnímat tak, že se na mámu zlobí, že ho opustila. Dnes si ale uvědomuji, že ta zmatená dětská dušička po mámě spíš plakala, chtěla se jí zavděčit a ukázat, že není zlobidlo.

Nenutili jsme jej, aby nám říkal „máma“ a „táta“. Radeček nám říkal jmény, velký posun jsme viděli v tom, když nás oslovoval přezdívkami, jaké jsme používali my. Já byla „Miška“ podle křestního jména, Zdeněk „Růža“ dle přezdívky z dětství. Byli jsme sehraná parta a nenapadlo mne, že by něco mohlo být jinak.

Řekl mi „mamí“

S Radečkem jsme si vždy skvěle rozuměli, jen to sbližování a důvěra samozřejmě nepřijdou ze dne na den. Dělali jsme všechno pro to, aby se u nás cítil dobře. Jezdili jsme na výlety, učili jsme ho číst a psát, i když ještě nechodil do školy.

Byl hodně zvídavý, zajímalo ho, co jsou písmenka. Našel si i kamarády v našem okolí. A jak kopíroval chování děcek, dokonce na mě jednou zavolal: „Mamí!“ To mě dojalo, i když jsem ho nenutila říkat to dál.

Myslel, že máme náhradu

Radeček byl u nás něco přes rok, když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná. Byli jsme se Zdeňkem štěstím bez sebe. Zároveň jsme ale byli nervózní z toho, jak to přijme Radeček, aby se necítil odstrčený. Bohužel tehdy se sešlo víc věcí naráz.

Žili jsme jako rodina, proto jsme mu to opatrně sdělili. Že mamince roste v bříšku nový kamarád. „Vojta?“ zeptal se Radeček. Vojta byl jeho mladší bratr. Ten, kvůli kterému maminka Radečka odsunula na druhou kolej. Podle něj.

Přesvědčovali jsme jej, že to je jiné, že naopak budou kamarádi. Sice to odkýval, ale pronesl, že asi s ním nejsme spokojení, když si pořizujeme vlastní „náhradu“. To tehdy řekl.

Maminka mě volá

Od té doby jsme mu projevovali snad ještě více lásky. Vypadal, že je spokojený. Ale kdo ví… A pak to přišlo. Byla jsem v pátém měsíci těhotenství, když se ozvala Radečkova maminka. Našla si byt a chtěla všechny děti zpět.

Je to neuvěřitelné, že se to po tom všem začalo řešit, ale bylo to tak. Vykázala, že žije spořádaný život, a děti byly její. Když se Radečka ptali, jestli chce k mamince, pronesl: „Já mám rád Mišku a Růžu. Ale maminka mě volá. A jim nebude smutno, budou mít miminko.“

Už jsme ho nikdy neviděli

Nemohli jsme být u toho, abychom ho konejšili. Matce jsme dítě vzít nemohli. A já tehdy navíc skončila s krvácením v nemocnici. „Mě to taky hrozně mrzí. Ale bohužel ona má na něj právo. Bojuj proto o dítě, které čekáš,“ utěšoval mě tehdy Zdeněk.

Radeček zmizel z našeho života. Bylo mu pět let. „Bude to Radeček?“ zeptal se nás na miminko. Ujistili jsme ho, že Radeček je jen on. Pak jsme ho neviděli. Asi dva měsíce poté se Zdeněk zeptal, jestli se Radečkovi daří dobře. Prý ta rodina žila spokojeně.

Bylo to těžké. Jak se říká, že vlastní dítě je vlastní a děláte rozdíly mezi osvojenými nebo dětmi partnera… Asi ano.

Stále čekám, jestli přijde

Ale stejně. Radečka jsme měli rádi. Byl naše „první“ dítě. To se nezapomíná. Báli jsme se, jak bude ten zvídavý klučík vyrůstat v rodině té ženy, která se o děti nestarala.

Přiznám se, že jsem počítala, kdy mu bude osmnáct a bude se moct rozhodnout, jestli navštíví ty dva kamarády. Tetu Mišku a strejdu Růžu. Nestalo se tak dodnes.

Jaký je z něj člověk?

Narodila se nám Karolínka. Kdysi nás napadlo, jestli jí říct o chlapečkovi, který byl před ní. Zdráhala jsem se, protože jsem se bála, že by brášku chtěla vidět, a já bych musela vytáhnout fotky. Byly však jisté dobré duše, které to vyzvonily.

Karolínce bylo tehdy sedm let. Za další dva roky se zeptala, jestli máme fotky. Se Zdeňkem se na ně podívali, já u toho ale nebyla. Opravdu těch 20 let jsem se na ně nemohla podívat.

I když jsem nechtěla otvírat staré rány, nevyhnula jsem se myšlenkám na to najít Radečka. Jestli si na nás vůbec pamatuje. Ale nevím. Bojím se. Mám strach z odmítnutí.

Máme ho hledat?

Možná nás záměrně vytěsnil. Kdo ví, co mu jeho máma o nás řekla. Mám i obavy, jestli z něj nevyrostl takový člověk, jakým byla jeho máma v té svízelné situaci. Ale pořád mne láká ho vidět. Poznala bych ho třeba na ulici?

Michaela P. (55), Brno

Související články
2 minuty čtení
Byl chladný listopadový podvečer, když se mu udělalo zle. A já netušila, jestli se nevidíme naposledy. Slova se mu zamotala, ruka mu klesla a oči zůstaly podivně nehybné. Zavolala jsem záchranku a snažila se mu držet ruku, i když on už mě nevnímal. Můj muž Jiří. Když přijeli záchranáři, celou dobu jsem mu opakovala, že to bude dobré, ale uvnitř mě svírala panika. Měli jsme za sebou 50 let spole
5 minut čtení
Bylo zářijové ráno, mlha se líně válela mezi domy a mně bylo šest. První školní den. A tehdy jsem ji potkala. Měla jsem novou aktovku, byla cítit takovým tím umělým textilem. Uvnitř jsem měla penál, tužky, pastelky, zkrátka vše, co prvňák nepotřebuje, ale musí se tím pochlubit. Maminka mi před školou upravila culíky, ale ruce se jí trochu třásly. Možná víc než mně. Byl to nový život. Éra, kt
3 minuty čtení
Padesát let jsem tam nebyla. Padesát let jsem to jen odkládala, přesouvala na „někdy jindy“. A když jsem tam přijela, bylo už pozdě. Najednou jsem cítila, že pokud to neudělám teď, už se tam nikdy nepodívám. Bylo mi skoro 80 let, když jsem se vydala na cestu. Fyzicky jsem stále vitální, mentálně mě ta cesta však zlomila. Vlak mi připadal pomalejší než dřív, i když možná jen já jsem spěchala. Se
3 minuty čtení
Vzpomínky na mládí mě před lety držely nad vodou. Vzpomínky a dcera. To jsou poklady, které mi nikdy nikdo nevezme. V životě jsem měla štěstí jen na jednu velkou lásku, ta ale stála za to. S Romanem jsme se seznámili na chmelové brigádě a od té doby jsme byli jedno tělo, jedna duše. Přestože byl z druhého konce republiky, pravidelně za mnou jezdil. Jen kvůli pár hodinám stráveným společně by
3 minuty čtení
O první lásku jsem přišla dost krutým způsobem. Můj kluk mi zčistajasna zmizel ze života, odjel s rodiči do ciziny, aniž věděl, kdy se vrátí. Je to už dávno. Moje první láska odjela s rodiči do Španělska, byli to doboví funkcionáři, kdovíco tam dělali. Když jsem se tehdy na gymplu dozvěděla, že Mirek odjíždí do ciziny a netuší, kdy se vrátí, obrečela jsem to. Bylo nám sedmnáct, prožívali jsme n
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Karanténa v neznámu: Izolace v době medicínské revoluce
epochaplus.cz
Karanténa v neznámu: Izolace v době medicínské revoluce
O tom, že by někdo mohl přenášet nemoc, aniž by jí sám trpěl, se na začátku 20. století vědělo jen málo. Pojem „bezpříznakový přenašeč“ byl v podstatě v plenkách medicínského poznání. Tím méně o tom mohla vědět nepříliš vzdělaná Mary Mallonová, která se přistěhovala do USA z Irska jako velmi mladá a postupně se vypracovala
Tajemství nacistické podzemní továrny Rabštejn
enigmaplus.cz
Tajemství nacistické podzemní továrny Rabštejn
Na povrchu země u nás už moc památek na nacistickou hrůzovládu není, ale pod zemí jich tu zůstalo pořád dost. Většinou mají podobu jednoho z nejotřesnějších projevů zrůdného totalitního režimu: podzem
Brasília: Moderní architektura uprostřed pralesa
21stoleti.cz
Brasília: Moderní architektura uprostřed pralesa
Jiskření a rivalita mezi Pardubicemi a Hradcem Králové jsou v našich končinách dostatečně známé. A co teprve, když se do podobných vztahů dostanou dvě největší města celé země Třenicí o to, které z
Bílá věž: Hradecká dominanta má popletené hodiny
epochalnisvet.cz
Bílá věž: Hradecká dominanta má popletené hodiny
Na výšku měří přes 70 metrů a z jejího ochozu se otevírá pohled na celý Hradec Králové, Orlické hory i Krkonoše. V útrobách Bílé věže se ukrývá jeden z největších zvonů u nás, který byl odlit mnohem dříve, než se vůbec podařilo dominantu východočeské metropole dostavět!   Hradec Králové, který si letos připomíná již 800
Starý obraz mi vyléčil zlomenou duši
nejsemsama.cz
Starý obraz mi vyléčil zlomenou duši
Po zakoupení toho portrétu jsem se začala měnit. Třicet let jsem učila dějepis a literaturu. Měla jsem jasně daný denní režim, tři děti, manžela a hypotéku. Občas jsem si přečetla knihy, ve kterých se objevovaly tajemné nebo nadpřirozené události. Brala jsem je s rezervou. Zaujal mě na první pohled Změnilo se to až v důchodovém věku. Najednou jsem měla čas. Na povrch vyplouvaly
Nemohu ho opustit
skutecnepribehy.cz
Nemohu ho opustit
Byl chladný listopadový podvečer, když se mu udělalo zle. A já netušila, jestli se nevidíme naposledy. Slova se mu zamotala, ruka mu klesla a oči zůstaly podivně nehybné. Zavolala jsem záchranku a snažila se mu držet ruku, i když on už mě nevnímal. Můj muž Jiří. Když přijeli záchranáři, celou dobu jsem mu opakovala, že to bude dobré, ale
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Intimní život Waleské byl zakázaný
nasehvezdy.cz
Intimní život Waleské byl zakázaný
Herečka Blanka Waleská (†70) byla divadelní hvězdou, ale v soukromí vybočovala. První střípky slávy začala Blanka Waleská (†76) sbírat v době, kdy českému filmu vládly hvězdy jako Adina Mandlová (†
Poctivý guláš s mrkví
tisicereceptu.cz
Poctivý guláš s mrkví
Při přípravě guláše se nemusíte bát občas zaimprovizovat. Co takhle guláš s mrkví? Suroviny na 8 porcí 2 lžíce slunečnicového oleje 1 kg libového hovězího masa 2 velké cibule 10 mrkví 2 lžíc
Aston Martin a Glenfiddich přicházejí s globálním partnerstvím
iluxus.cz
Aston Martin a Glenfiddich přicházejí s globálním partnerstvím
Aston Martin a Glenfiddich, celosvětově nejvíce oceňovaná značka skotské single malt whisky1), dnes oznámily uzavření exkluzivního globálního partnerství, které spojuje dvě slavné britské značky v jej
Krupka: Město, kde bije srdce hornictví
epochanacestach.cz
Krupka: Město, kde bije srdce hornictví
Dříve několik samostatných hornických osad, dnes městečko, které svojí historií láká návštěvníky z celého Česka. Udělejte si výlet do Krupky i vy. Městečko Krupka patří mezi ta místa, kde najdete od každého kousek. Leží nedaleko Teplic na úpatí Krušných hor, takže o krásnou přírodu tady není nouze. Stejně tak se tu nachází i mnoho památek
Napoleon si Tyrolsko podrobil železem a krví
historyplus.cz
Napoleon si Tyrolsko podrobil železem a krví
Napoleon ví, že si za problémy ve vzbouřeném Tyrolsku může sám. Nechal tam příliš málo jednotek a usnadnil tak povstalcům znovudobytí Innsbrucku. Přesto svým zoufalým vojákům posily nepošle. Má důležitější úkol – musí porazit Rakušany. Když je vyřadí ze hry, s tou „tyrolskou pakáží“ si už hravě poradí. Porážka v bitvě u Slavkova v prosinci 1805 má pro