Ocitla jsem se v situaci, kdy jsem se skutečně bála o život. Před nebezpečím mě zachránilo tajemné modré světlo!

Věřím tomu, že ve chvílích ohrožení našeho života se o nás postarají nějaké nadpřirozené bytosti nebo naši andělé strážní. Sama jsem to před několika lety zažila.

Poslední autobus mi ujel

Tato událost se mi přihodila před časem jedné říjnové noci. Byla jsem tehdy na návštěvě u kamarádky v sousedním městečku a zdržela jsem se déle, než jsem původně chtěla. Poslední autobus k nám do vesnice mi ujel doslova před nosem. Myslela jsem si, že zavolám tedy manželovi, ať pro mě přijede.

Zbývala jediná možnost

Zákon schválnosti ale zapracoval a já zjistila, že mám vybitou baterii u mobilu. Zpátky ke kamarádce jsem se vracet nechtěla, bylo by mi to trapné. Jedinou možností byl ještě jeden spoj, který ale zastavoval na rozcestí, zhruba dva kilometry od vesnice. Znamenalo to, že by mě pak čekala cesta temným lesem.

Noční cesta lesem

Měla jsem vždycky celkem pro strach uděláno, a proto jsem si říkala, že putování tmou v nevlídné a mlhavé podzimní noci vlastně nic není. To, že by se mi mohlo něco stát, jsem si nepřipouštěla.

Z autobusu jsem vystoupila jako jediná, takže padla poslední možnost, že by mě někdo další z cestujících doprovodil. Do vesnice se dalo jít i po silnici, ovšem to by znamenalo dvojnásobnou vzdálenost. A pocit bezpečí by byl asi zhruba stejný. Zvolila jsem tedy kratší variantu.

Vyděsily mě tajemné kroky

Přes les to byla zkratka, kterou jsem dobře znala za světla. Jakmile jsem se ale ocitla v potemnělém lese sama mezi stromy, zmocnila se mě tíseň a nepříjemný pocit. Najednou jsem nevěděla kudy jít.

Řídila jsem se spíš svojí intuicí, protože nebylo opravdu na krok vidět. A pak se mi najednou zastavil dech – zaslechla jsem totiž nějaké kroky. Uklidňovala jsem se, že je to třeba jenom srnka nebo jiné lesní zvíře. Pro jistotu jsem ale zrychlila chůzi.

Vzápětí jsem skoro vyjekla hrůzou. Hlasité mužské zakašlání, které se ozvalo nedaleko mě, bylo jasným znamením, že v lese je další člověk.

Utíkala jsem jako o život

Slyšela jsem, jak se kroky přibližují směrem ke mně. Rozběhla jsem se tak, jak to ve tmě jenom šlo. Za sebou jsem slyšela dupot a praskání větviček. Bylo jasné, že neznámý muž běží za mnou.

Málem jsem začala volat o pomoc, ale jednak mi bylo jasné, že bych se nedovolala, a také jsem nechtěla tomu muži prozradit, kde přesně jsem.

Světlo v protisměru

Zdálo se, že se neznámý neustále přibližuje. Srdce mi prudce bušilo a přes chladné počasí jsem se potila hrůzou. Ve chvíli, kdy jsem se cítila skutečně nejhůř a myslela jsem si, že je to můj konec, jsem před sebou uviděla modré světlo.

Polekala jsem se, protože jsem si ho dala do spojitosti se svým pronásledovatelem. Uvědomila jsem si však, že svítí z protisměru. Kývalo se, přibližovalo a zase vzdalovalo. Pochopila jsem, že mi vlastně ukazuje cestu.

Schovala jsem se v porostu

Vydala jsem se tedy směrem, kterým mě světlo vedlo. Po chvíli jsem se dostala do hodně hustého porostu. Tam světlo zhaslo. Přikrčila jsem se a čekala, co se bude dít dál. Kroky neznámého muže se přiblížily a pak se zastavily u porostu, kde jsem byla schovaná.

Jasně jsem slyšela, jak ten vetřelec ztěžka dýchá. Stál tam strašně dlouho. Byl tiše, jen očima prozkoumával tmavý les. Potom se jeho kroky začaly vzdalovat. Já jsem ale ještě dlouho zůstala v úkrytu, kam mě to modré světlo zavedlo. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale připadalo mi to jako celá věčnost.

Konečně v bezpečí domova

Teprve když jsem měla pocit, že v okolí už skutečně nikdo není, vylezla jsem opatrně ven. Tehdy se znovu objevilo ono záhadné modré světlo a vedlo mě bezpečně až na kraj lesa. Do vesnice a domů už jsem se dostala v pořádku.

Oddechla jsem si nejen já, ale i můj muž, který už měl vážné obavy, když jsem se tak dlouho nevracela domů.

Pronásledoval mě uprchlý vězeň?

Vylíčila jsem mu podrobně všechno, co jsem v uplynulých hodinách prožila. Sice se mi vyloženě nesmál, ale moc mi nevěřil a přikládal to především mojí bujné fantazii.

Následující den jsme se ale dozvěděli, že nedaleko od vesnice, kde kamarádka bydlela, byl dopaden uprchlý vězeň. Bylo mi ihned jasné, že právě on mě v noci v lese pronásledoval.

Pomoc z jiného světa

To tajemné světlo, které mě v dramatické situaci zachránilo, patřilo podle mě nějaké hodné lesní víle nebo duchovi. Alespoň to je názor lidí, kteří se zajímají o nadpřirozené jevy a kterým jsem o svém děsivém nočním dobrodružství vyprávěla.

Jestli to tak opravdu je, nebo ne, se nejspíš nikdy nedozvím, ale jedno vím jistě – ať to bylo cokoli a odkudkoli, jsem díky tomu dneska naživu.

Veronika R. (60), Chomutov