Má dcera si přála velkou rodinu. Narodil se jí vymodlený Jakoubek. Bohužel osud jemu i nám přinesl do života nejednu bolest.
Ivanka vždy dbala na své zdraví. Sportovala, zdravě se stravovala, neměla žádné dědičné nemoci, takže nás nikdy nenapadlo, že by mohla mít někdy zdravotní problém. Přesto se vyskytl, když chtěla otěhotnět.
Stále se nedařilo, až si zašla na vyšetření a lékař jí sdělil, že u ní to bude velmi obtížné. Nevzdala to, dokonce začala chodit na hormonální jógu. Nakonec se zadařilo.
Nebyl zcela zdravý
Všichni jsme byli štěstím bez sebe, a o to víc, když se Jakoubek narodil. Byl to krásný chlapeček, čilý, že nás ani na chvíli nenapadlo, že by mohlo být něco v nepořádku.
Jakoubek je mentálně postižený, měl zpožděný vývoj, takže je zcela fixovaný na své nejbližší okolí. Že by měl kamarády, své vrstevníky, o tom nemůže být ani řeč.
Všichni ho ale milujeme, proto nejen Ivanka a její muž se o chlapečka starají, i my prarodiče se podílíme. Je to naše zlatíčko, které nám dělá radost.
Spřízněná psí duše
Tito tvorečkové mají spoustu terapií, mezi ně patří i kontakt s pejsky. A právě tady poznal Jakoubek Bardíka. S ním se opravdu mazlil, hrál si s ním, dokonce jsem se přistihla, jak si říkám, že ten chlapec se chová normálně.
Po první terapii Jakoubek plakal, že nevidí Bardíka. Museli jsme mu slíbit, že se uvidí opakovaně. Pláč a smutek byl tak silný, že jsme si sedli s paní terapeutkou.
Sdělila nám, že i Bardík se k Jakoubkovi nebývale má, proto jsme se domluvili, že to zkusíme a vezmeme si pejska.
Utekl nám
Z Jakoubka a Bardíka se stala nerozlučná dvojice. Chlapec se velmi zklidnil, vše bylo tak nějak snazší. Jenže jednoho dne k nám přišel jeden technik na odečty a nechal otevřenou branku. Bardík proklouzl, a protože okolí ještě tak neznal, ztratil se.
Měli jsme ho rádi, takže nám chyběl, ale jakmile jsme viděli smutek Jakoubka, který volal „Badik, Badik“, bylo nám velmi úzko. Jezdili jsme po městě, ptali jsme se lidí. Bála jsem se, že ho uvidíme někde zajetého. Co bychom Jakoubkovi řekli?
Stav vnoučka se samozřejmě velmi zhoršil. Kontaktovali jsme i původní majitelku, zda by nám neporadila.
Chodil na poštu
Paní Bardíka přece jen znala. Prozradila nám, že s Bardíkem chodila na poštu, nechávala ho uvázaného před budovou, odkud na něj viděla, a on poslušně čekal. Napadlo nás, že jsme s Bardíkem také čekali u pošty, než třeba dcera vše vyřídila.
A tak jsme tam vyrazili. „No jasně. Ten tu pobíhá. Lákám ho na šunku, ale je asi zmlsanej,“ usmívala se paní. Náhodou pracovala v útulku, takže si pejska všimla. Nakonec se Bardík skutečně objevil u pošty. Vystrašený, ale pak šťastný, že může být s Jakoubkem. Ani nechci domyslet, co by se stalo, kdyby se nevrátil.
Simona K. (57), Kladno
