Libor byl má velká láska a nechtěla jsem o něj přijít. Proto jsem se odhodlala k něčemu, čeho dnes lituji. Spraví se to ještě někdy?

Libora jsem poznala na vysoké škole, byl o dva roky starší. Už tehdy se mi moc líbil. Zaujal mne tím, jaký byl gentleman.

Když jsem si totiž jednou zapomněla ve škole poznámky a vracela jsem se pro ně, byl to právě on, kdo mi pomohl dostat se dovnitř, jelikož v budově něco zkoušeli se spolužáky.

Doprovodil mne až na místo, protože na chodbách bylo zhasnuto, tak aby se mi prý něco nestalo. Pak jsme se potkávali letmo na chodbách, ale neodvážila jsem se ho oslovit s nabídkou na rande. Libor vystudoval a ze školy zmizel. Když jsme se za rok potkali v jednom podniku, říkala jsem si, že to je osudové.

Vysněný muž

Dali jsme se do řeči a slíbili jsme si, že se uvidíme jen my dva někde sami. Začali jsme spolu chodit a byla to taková ta krásná studentská láska. I přesto jsem netoužila si v životě ještě užít, najít si někoho dalšího, než se usadím. Libor byl pro mne ten pravý.

Šla jsem na to přes dítě

Tři roky vztahu byly krásné. Jenže pak začal Libor přemýšlet nad naší budoucností. Když si se mnou jednou sedl, začal mi říkat věci, které jsem možná vnímala, ale odmítala jsem si je přiznat. On chtěl něco vydělat, aby vybudoval zázemí.

Toužil cestovat a užívat si života, než bude mít rodinu. Já toužila po tom, že ho budu mít pro sebe, proto jsem někdy až moc mluvila o budoucnosti. Někdy jsem i vybuchla, že mě ještě nepožádal o ruku.

Když jsem začala chápat, že mne chce opustit, udělala jsem něco, na co asi nejsem pyšná. Vysadila jsem antikoncepci a Liborovi jsem nic neřekla. Jenže jeho vztah ke mně byl chladnější a už jsme spolu netrávili tolik intimních chvil. Nepodařilo se mi otěhotnět do doby, kdy mi Libor řekl, že se chce rozejít.

Zadařilo se s jiným

Byla jsem zlomená, zničená. Žadonila jsem o poslední společnou noc, sama nevím, jestli jsem toužila být s ním, nebo jsem se chtěla pokusit přijít do jiného stavu. Nepovedlo se mi však ani jedno.

Ze zoufalství jsem se ozvala kamarádovi, o němž jsem věděla, že se mu líbím. Chtěla jsem pozornost, obdiv, vše, co by mi dodalo sebevědomí. Jak jsme s Petrem, tak se ten kamarád jmenoval, popíjeli, rodil se mi v hlavě ďábelský plán. Svedu ho!

A třeba s ním přijdu do jiného stavu. Petrovi se splnil sen, takže do toho dal opravdu všechno. A já otěhotněla…

Už měl jinou

Když jsem se dozvěděla, že čekám miminko, byla jsem vystrašená. Můj plán vyšel, ale tehdy jsem si říkala, jestli mám takhle oba muže podvést. Liborovi lhát, že je tátou, Petrovi otcovství zapřít. A co to malé?

Když se ale tak stalo, rozhodla jsem se bojovat o svoji lásku. Šla jsem za Liborem. Bohužel jsem na něj narazila v momentu, kdy si k sobě domů vedl slečnu. Rande jsem mu zkazila, když jsem mu oznámila, že s ním potřebuju nutně mluvit.

Nevím, co si ta mladinká, naivně vypadající dívka myslela, každopádně jejich vztah už nepokračoval. Libor se zachoval jako chlap a řekl, že si mne vezme.

Byl šťastný

Možná si říkáte, jestli jsem stála o muže, který se mnou nechtěl být. Libor ovšem nepůsobil, že by ho do sňatku někdo nutil násilím. Řekl, že snad se nám podaří vztah oživit, na dítko se velmi těšil. Když se narodil syn, byl štěstím bez sebe.

A chtěl mu dát jméno po svém otci. Petr. Mlčela jsem, že tak se jmenuje i skutečný tatínek našeho Péti.

Mohli jsme žít spokojeně

Žili jsme spokojeně jako rodina. Další děti jsme již neměli. Přece jen potomek stojí nějaké výdaje a upřímně, porod pro mne nebyl ten nejlepší zážitek. Možná to bylo dáno i okolnostmi. Je pravda, že jsme měli s Liborem pár krizí, ale nějak jsme to ustáli.

Dokonce když bylo Péťovi dvacet a odstěhoval se, podnikali jsme s Liborem výlety a utužovali jsme náš vztah, abychom nebyli jen vedle sebe. Tak jsem si zvykla, že jsme rodina, až jsem z hlavy skoro vytěsnila, že je to trochu jinak. Až do toho hrozného okamžiku…

Nejste jeho otec

Jednoho deštivého večera nám zavolali, že Péťa měl s kamarády nehodu. Přišel o spoustu krve a potřeboval transfuzi. Libor neváhal a hned šel za lékaři, že je schopen synovi poskytnout svoji krev. Ani jsem to v tom chaosu nevnímala. A pak to přišlo.

Lékaři manželovi sdělili, že to nejde. Byli struční, ovšem Libor se dožadoval vysvětlení. Ten lékař tušil, o co asi jde, ale nemohl jinak. Vysvětlil, že Libor nemůže být Péťův otec…

Odešel ten samý den

„Cože?!“ podíval se na mne tím nejzlostnějším způsobem. „Já ti to vysvětlím!“ snažila jsem se ho chytit. Vysmekl se mi. Zajímal se už jen o to, jestli Petr bude v pořádku. Přece jen ho vychovával, dával mu vše a viděl se v něm.

Pouto k němu měl silné, vazba ke mně se ale zničila. Ještě tentýž den se sbalil a odjel na chatu. Jen mi oznámil, že až syna dá do kupy, bude řešit rozvod. Nezajímal se, kdo je Péťův otec, ani mi nic nevyčítal, což mě ubíjelo ještě víc. A Péťa?

Najde ke mně syn cestu?

Pochopila jsem, že to synovi musím říct. Zeptal se mě, kdo je otec, a pak se mnou přestal mluvit. Prý se setkali, padli si do oka. Všichni tři chlapi. Jsou to čtyři roky a nic se nezměnilo. Péťa mě nechce vidět, Libor se se mnou rozvedl a našel si jinou ženu.

Petr má svoji rodinu. Ani se mi neozval, že jsem ho také podrazila. Připadám si hrozně. Někdo by řekl, že mám alespoň dítě z toho nerozvážného rozhodnutí. Jenže já ho nemám. Nevím, jestli se s Péťou ještě někdy uvidím.

Vím, že jsem podvedla ty dva muže, ale syn mne snad nemůže za to zavrhnout, když jsem ho zahrnovala láskou celý život.

Vendula T. (54), Čechy