Její tragická smrt mnou otřásla. Když mi bylo nejhůř, přišla za mnou ve snu, aby mi řekla tu úžasnou novinu, že se vrátí mezi nás.

Měla jsem úžasnou sestru, kterou jsem moc milovala. Jmenovala se Jana. Byla starší o šest let. Po smrti maminky se o mě hodně starala. Díky ní jsem překonala nelehkou pubertu a rozchod se svou první láskou. Byly jsme zkrátka jedna duše.

Na lásku štěstí neměla

Tatínek byl moc hodný, ale měl se co ohánět, aby nás všechny uživil. Když měl volno, dokázali jsme si spolu povídat všichni tři celé odpoledne nebo večer. Oběma nám přál, abychom byly šťastné a dobře se vdaly.

Janičce se ale manželství nevydařilo, bohužel nemohla mít děti. Proto ani v dalších vztazích nebyla šťastná. Bylo jí devětačtyřicet let, když tragicky zahynula při autonehodě.

Byla jsem jako tělo bez duše

Cítila jsem se moc nešťastná. A tatínek ještě víc, protože Jana bydlela s ním v rodném domku. Najednou v něm zůstal sám. Marně mě manžel utěšoval a dodával mi sílu, abych se mohla starat o naše dospívající děti.

Nemohla jsem spát ani jíst a propadala jsem se do depresí. A pak se mi najednou zjevila naše Janička ve snu.

Ve snu ke mně promluvila

Zřetelnou měla jen hlavu a mlžné tělo. Usmívala se na mě a řekla: „Už se netrap, sestřičko, já se brzy narodím Verunce, a budeme zase všichni spolu i s tatínkem!“ Ucítila jsem obrovské štěstí. Ten úžasný pocit mě probudil.

I po procitnutí jsem však měla silný dojem, že se mnou v pokoji někdo je. Strach jsem ale neměla, spíše naopak. Měla jsem chuť vyskočit z postele a tu neviditelnou bytost obejmout.

Do rodiny přibyl nový člen

A opravdu – uběhlo jen několik dní a přišla za mnou moje dcera Verunka a sdělila mi, že je v jiném stavu. O několik měsíců později se jí narodil syn Jiřík, pojmenovaný po tatínkovi, ale jinak celý dědeček, po kterém naše Jana byla. Měli jsme všichni velikou radost.

Zase jsme všichni spolu

Jiříkovi je dneska už skoro deset let, hrozně se spolu nasmějeme, přesně jako to bývalo kdysi s Janou. Často vidím, jak moc se jí podobá, jak dělá stejná gesta a má stejnou mimiku. Tuhle mi odpověděl do slova stejnou větou, jakou mi kdysi v dětství řekla Jana.

A přitom se na mě tak významně podíval, až mě napadlo, že náš malý Jiřík ví, že býval v minulém životě mou sestrou. Byl to takový významný pohled. A s mým tatínkem, Jiříkovým dědečkem, si rozumějí výborně.

Jsem ráda, že se nám narodil právě on, a věřím, že duše opravdu žijí mnohem déle než naše tělo, a zase se k nám jednoho dne vrátí.

Mirka J. (54), Strakonice