Zlí lidé dokážou udělat druhým ze života peklo. Můžeme se utěšovat leda tím, že existují i slušní lidé. Tím se to vyváží.

Ta ženská byla zlá. Jako by to měla napsáno i v obličeji, bledém, úzkém. Když se usmála, což nebylo často, odhalila zlověstnou mezírku mezi předními zuby. Rozježené černé vlasy spadaly až na ramena. Nosila oblečení strohého pánského střihu.

V létě si občas dovolila halenku s krátkými rukávy anebo mírný výstřih, obojí prozrazovalo, že je hojně potetovaná.

Připomínala obrázkovou knížku. V uších, nose i jinde na obličeji měla tzv. piercing neboli kovové ozdůbky. Jednou jí zmodraly ruce. Hrůzou bez sebe utíkala k doktorovi, myslela si, že její hodiny jsou sečteny, leč nebylo tomu tak.

Lékař vysvětlil, že tento problém vzniká z přemíry tetování, a předepsal příslušnou mastičku. My, její podřízení, jsme se tomu potají smáli. Nikdo ji neměl rád. Ani o to neusilovala. Chtěla vládnout. Šplhat někam hodně nahoru.

Dračice

Ten zběsilý kariérismus měla vepsaný v obličeji. Ulovila ženatého generálního ředitele, což rozhodně nesvědčilo o jeho dobrém vkusu.

Na podnikových večírcích se ukazoval s půvabnou světlovlasou manželkou, připomínající princeznu, a coby milenku si zvolil drsnou dračici. Nejspíš měla neutěšené dětství.

Když na ni jednou kdosi mimoděk zavolal, ať pozdravuje tatínka, houkla, že ho deset let neviděla. Tolik na dokreslení jejích rodinných poměrů. Bavilo ji trápit lidi, no řekněme to na rovinu, šikanovat.

Díky častému pobytu v ředitelově posteli se stala vedoucí našeho asi padesát lidí čítajícího oddělení. Pokaždé si vybrala jednoho či dva, které cíleně šikanovala, tak, že jim nezbylo než odejít. Děsila jsem se, kdy přijdu na řadu.

Byla jsem rozvedená, se dvěma syny. Neuměla jsem si představit, jak dopadnu, až přijdu o práci a o příjem. Nebudu mít peníze ani na školní výlety a kluci si budou připadat jako nějací outsideři.

Dobře ti tak

A ono to přišlo. Vyčítala mi chyby, které byly podružné, anebo se ani nestaly. Ze sekretariátu mi chodily takzvané vytýkací dopisy, vyhrožovaly, že ať se vzhledem k tomu, že nestačím pracovnímu tempu, připravím na vyhazov. Dostávala jsem pokuty.

Nakonec se mi téměř ulevilo, když jsem se ocitla na ulici, ale potácela jsem se v hrozných finančních problémech. Asi za dva roky jsem šla k zubaři, ordinace sousedila s psychiatrií.

Pootevřenými dveřmi jsem ji spatřila v čekárně, bílou jako křída, s vytřeštěnýma očima. Byla z ní troska. Ruce modré až po loket. Celá se třásla. Pocítila jsem chuť rozrazit dveře a řvát na ni:

„Dobře ti tak, ty ubožačko!“ Ale byla tak zbědovaná, tak utrápená, že jsem to neudělala.

Libuše (68), Žďár nad Sázavou